„Opustil mě hned po narození našeho dítěte, teď se chce vrátit: Je odpuštění možné?“

Vždy jsem si myslela, že mám svůj život naplánovaný. Dokončit vysokou školu, získat stabilní práci, vdát se a pak založit rodinu. Ale život má zvláštní způsob, jak házet klacky pod nohy, když to nejméně čekáte. Potkala jsem Jakuba během posledního ročníku na vysoké škole. Byl okouzlující, vtipný a zdálo se, že má svůj život pod kontrolou. Rychle jsme se zamilovali a po promoci jsme se spolu nastěhovali.

Pár měsíců po začátku našeho společného života jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to šok, to je slabé slovo. Mluvili jsme o tom, že jednou budeme mít děti, ale nebyli jsme připraveni na to, že se to stane tak brzy. Navzdory počátečnímu šoku jsme se rozhodli si dítě nechat a udělat z naší situace to nejlepší. Byli jsme přece zamilovaní a věřili jsme, že spolu zvládneme cokoliv.

Těhotenství bylo náročné. Měla jsem ranní nevolnosti, které trvaly celý den, a byla jsem neustále vyčerpaná. Jakub se zpočátku snažil být oporou, ale jak měsíce plynuly, stal se vzdálenějším. Začal pracovat dlouho do noci a trávil více času s přáteli. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale vždy mě odbyl s tím, že je jen vystresovaný z toho, že se stane otcem.

Když se náš syn, Adam, narodil, myslela jsem si, že se věci zlepší. Věřila jsem, že držení našeho dítěte v náručí přiměje Jakuba uvědomit si, co jsme spolu vytvořili a přiblíží nás to k sobě. Ale mýlila jsem se. Místo toho, aby se stal partnerem a otcem, kterého jsem potřebovala, Jakub odešel.

Nedal mi žádný důvod ani vysvětlení. Jeden den tu byl a druhý den byl pryč. Zůstala jsem sama s novorozencem a snažila se přijít na to, jak být matkou a zároveň se vyrovnat s bolestí ze ztráty muže, kterého jsem milovala.

První měsíce byly rozmazané bezesnými nocemi a nekonečným pláčem – jak Adamovým, tak mým. Moje rodina a přátelé se snažili pomoci, jak jen mohli, ale nebylo to stejné jako mít Jakuba po svém boku. Cítila jsem se opuštěná a zrazená.

Jak čas plynul, pomalu jsem začala obnovovat svůj život. Našla jsem si práci, která mi umožnila pracovat z domova, abych se mohla starat o Adama. Usadili jsme se do rutiny a i když to nebylo snadné, zvládli jsme to. Stále jsem na Jakuba myslela každý den a přemýšlela proč nás opustil.

Pak se z ničeho nic objevil u mých dveří. Vypadal jinak – starší, unavenější. Řekl, že udělal chybu a chce se vrátit do našich životů. Omluvil se za to, že odešel a prosil o mé odpuštění.

Nevěděla jsem co říct. Část mě chtěla prásknout dveřmi před jeho obličejem a říct mu, aby se už nikdy nevracel. Ale jiná část mě ho stále milovala a chtěla věřit tomu, že se změnil. Řekla jsem mu, že potřebuji čas na rozmyšlenou.

Během následujících týdnů se Jakub snažil dokázat, že to myslí vážně s tím napravit věci. Trávil čas s Adamem a pomáhal doma. Ale pokaždé když jsem se na něj podívala, myslela jsem jen na to, jak nás opustil v době kdy jsme ho nejvíc potřebovali.

Mluvila jsem o tom s přáteli a rodinou v naději, že mi pomohou rozhodnout se. Někteří si mysleli, že bych mu měla dát další šanci kvůli Adamovi, zatímco jiní věřili, že bych měla jít dál a nenechat ho zpět do našich životů.

Nakonec jsem si uvědomila, že i když se lidé mohou změnit, některé rány jsou příliš hluboké na to aby se úplně zahojily. Důvěra která byla narušena když Jakub odešel nemohla být snadno obnovena. Rozhodla jsem se že bude nejlepší pro Adama i pro mě jít dál bez něj.

Jakub byl zdrcený když jsem mu oznámila své rozhodnutí ale respektoval ho. Sliboval že bude pro Adama co nejvíce k dispozici a poskytne finanční podporu. I když to nebyl ten šťastný konec o kterém jsem kdysi snila byla to realita které jsme museli čelit.

Život ne vždy jde podle plánu a někdy je nejlepší co můžete udělat poučit se ze svých zkušeností a jít dál. Odpuštění je důležité ale stejně tak je důležité znát svou hodnotu a nespokojit se s méně než si zasloužíte.