Opustil mě v devátém měsíci těhotenství. Po třech letech se vrátil s prosbou o odpuštění.

„Lucie, já už to prostě nedávám. Potřebuju pauzu.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu v Nuslích, ruce položené na obrovském břiše, kde se Anička každou chvíli hlásila na svět. Petr stál u dveří, nervózně si pohrával s klíči. „Prosím tě, Petře, teď? Vždyť už mám termín za týden! Co mám dělat sama?“ hlas se mi třásl a slzy mi stékaly po tvářích.

Petr se na mě ani nepodíval. „Já to prostě nezvládám, Lucie. Je mi líto.“ Pak zabouchl dveře a já zůstala stát v tichu, které bylo hlasitější než jakýkoli křik.

Byli jsme spolu osm let. Nikdy jsme spolu nebydleli – on měl svůj podnájem na Žižkově, já svůj klidný kout v Nuslích. Vždycky nám to tak vyhovovalo. Když jsem otěhotněla, rozhodli jsme se vzít. Myslela jsem si, že to je začátek nové kapitoly. Ale místo toho přišel konec.

Porodila jsem Aničku sama. Moje máma přijela z Kladna, držela mě za ruku a šeptala mi do ucha, že všechno zvládnu. Když jsem poprvé držela Aničku v náručí, slíbila jsem jí, že ji nikdy nenechám samotnou. Že budu lepší rodič než Petr.

První týdny byly peklo. Kojení bolelo, Anička pořád plakala a já měla pocit, že selhávám ve všem. Kamarádky mi nosily jídlo a máma mi pomáhala s domácností, ale v noci jsem byla sama se svými myšlenkami. Proč odešel? Co jsem udělala špatně? Proč mě nemiloval dost na to, aby zůstal?

Časem jsem se naučila žít bez něj. Vrátila jsem se do práce jako účetní v malé firmě na Pankráci, Aničku mi hlídala máma nebo ji měla ve školce. Byly jsme sehraný tým – já a moje holčička. Naučila jsem se opravovat kapající kohoutek i měnit žárovky. Naučila jsem se být silná.

Tři roky uplynuly jako voda. Anička rostla do krásy – tmavé vlásky po mně, oči po Petrovi. Občas se ptala: „Mami, kde je tatínek?“ Vždycky jsem jí řekla pravdu: „Tatínek musel odejít, ale má tě moc rád.“ Sama sobě jsem tu lež opakovala tak často, až jsem jí skoro uvěřila.

A pak jednoho deštivého říjnového večera někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a tam stál Petr. Starší, unavenější, ale pořád ten samý pohled – směs viny a naděje.

„Ahoj Lucie,“ zašeptal.

Zamrazilo mě. „Co tady děláš?“

„Musím s tebou mluvit. Prosím.“

Pustila jsem ho dovnitř jen proto, že Anička už spala a já nechtěla dělat scény na chodbě. Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu – přesně tam, kde mě tehdy opustil.

„Lucie… já… udělal jsem strašnou chybu. Vím to. Odešel jsem, protože jsem měl strach. Byl jsem srab. Ale teď… chci být součástí vašeho života. Chci poznat Aničku.“

Zasmála jsem se hořce: „Tři roky jsi byl pryč. Tři roky jsi nevolal, nepsal… Myslíš si, že můžeš jen tak přijít a všechno bude jako dřív?“

Petr sklopil oči: „Nečekám odpuštění hned. Ale prosím tě o šanci.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci plné strachu a samoty, na každou slzu i na každé vítězství – když Anička poprvé řekla „mami“, když jsme spolu pekly bábovku nebo když jsme si postavily stan z dek v obýváku.

„Aničku znáš jen z fotek,“ řekla jsem tiše.

„Chci to napravit,“ šeptal Petr.

Následující týdny byly plné napětí. Petr chodil pravidelně – nejdřív jen na krátké návštěvy, pak začal brát Aničku na hřiště nebo do cukrárny U Štěpánků. Viděla jsem, jak se snaží, jak mu záleží na každém jejím úsměvu. Ale ve mně pořád něco křičelo: Nedůvěřuj mu! Nezapomeň!

Moje máma byla nekompromisní: „Lucie, nezapomeň, co ti udělal! Lidi se nemění.“ Kamarádka Jana zase říkala: „Dej mu šanci kvůli Aničce.“

Aničce zářily oči pokaždé, když Petr přišel: „Mami, tatínek je hodný!“

Ale já? Já byla rozpolcená mezi minulostí a přítomností. Každý večer jsem si kladla otázku: Můžu mu někdy odpustit? Ne kvůli sobě – ale kvůli Aničce?

Jednou večer Petr přišel dřív a přinesl starou fotku nás dvou z výletu na Sněžku. „Pamatuješ?“ zeptal se tiše.

„Pamatuju,“ odpověděla jsem stroze.

„Lucie… já vím, že už nikdy nebudeme jako dřív. Ale chci být aspoň dobrý táta.“

Dlouho jsem mlčela. Pak jsem řekla: „To záleží jen na tobě.“

Teď sedím u okna a dívám se na spící Aničku. Přemýšlím o tom všem – o bolesti i naději. O tom, jestli je možné odpustit tak hlubokou zradu.

Možná to nikdy nezjistím.

Ale co byste udělali vy? Dali byste druhou šanci člověku, který vás opustil v nejhorší chvíli? Nebo byste chránili své srdce i za cenu toho, že vaše dítě přijde o otce?