Pět let dluhu: Když rodina znamená víc než peníze?

„To snad nemyslíš vážně, Honzo! Po tom všem, co jsme pro ně udělali?“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde ještě před chvílí ležely papíry s našimi výdaji, účty a výplatními páskami. Honza se na mě díval unavenýma očima, jako by už neměl sílu se hádat. „Emo, jsou to moji rodiče. Vždyť víš, jak na tom jsou. A my… nějak to zvládneme.“

Vzpomínám si na ten den před pěti lety, kdy k nám přišli. Tchán s hlavou sklopenou, tchyně s očima zarudlýma od pláče. „Emičko, Honzíku, potřebujeme pomoct,“ začala tehdy. Bylo to krátce po narození naší dcery Klárky. Já byla na mateřské, peníze jsme měli našetřené hlavně proto, abychom mohli koupit větší byt nebo aspoň zrekonstruovat ten náš malý panelákový. Ale oni potřebovali rychle opravit střechu na své chatě v Orlických horách – prý hrozilo, že jim to celé spadne.

Bylo mi jich líto. Vždycky mě přijali mezi sebe, i když jsem nebyla úplně podle jejich představ – dcera učitelky z malého města, bez velkého věna nebo kontaktů. Ale snažila jsem se. A tak jsme jim půjčili dvě stě tisíc korun. „Vrátíme vám to do roka,“ sliboval tchán. „Jakmile prodáme pozemek po dědovi.“ Rok uplynul a nic. Pak další. Pozemek prý nešel prodat – sousedé dělali problémy, úřady zdržovaly zápis.

Mezitím jsme žili dál. Klárka rostla, já se vrátila do práce, Honza dostal povýšení. Ale peníze se nám nikdy nevrátily. Občas jsem se zeptala: „Co ten dluh?“ Tchyně vždycky začala mluvit o něčem jiném, tchán se vymlouval na špatnou situaci. Honza mi říkal: „Nech to být, vždyť jsou to naši.“

Letos přišla rána – přišla jsem o práci. Firma zkrachovala, já zůstala doma s Klárkou a malým Matějem, který se narodil loni. Úspory jsme měli téměř vyčerpané. A právě tehdy jsem si vzpomněla na těch dvě stě tisíc. Peníze, které by nám teď zachránily krk.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a řekla Honzovi: „Musíme si o tom promluvit. Potřebujeme ty peníze zpátky.“ On jen mlčel a pak tiše řekl: „Myslím, že bychom jim to měli odpustit.“

Zamrazilo mě. „Odpustit? To jako vážně? Vždyť jsme je šetřili roky! Kvůli nim jsme odkládali všechno – dovolenou, nové auto… A teď máme být ti velkorysí?“

Honza se na mě podíval smutně: „Podívej se na ně. Táta má cukrovku, máma sotva chodí. Nemají nic kromě té chaty a důchodu. Myslíš, že by nám to někdy mohli vrátit?“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dobrá snacha, kdy jsem přehlížela jejich poznámky o tom, že bych měla víc vařit česká jídla nebo že Klárka je moc divoká. Ale taky jsem si vzpomněla na chvíle, kdy mi tchyně pomáhala s dětmi nebo když mi tchán přivezl dřevo na topení.

Dny plynuly a napětí mezi mnou a Honzou rostlo. Každý večer jsme se hádali šeptem v ložnici, abychom nevzbudili děti. Já tvrdila, že rodina má držet při sobě, ale že to neznamená být hlupákem. On zase říkal, že peníze nejsou všechno.

Jednou večer přišla tchyně nečekaně k nám domů. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Emičko… vím, že jsme vám ublížili. Ale my už to nikdy nesplatíme. Je mi to líto.“

Cítila jsem slzy v očích – vztek i lítost zároveň. „Proč jste nám to aspoň neřekli dřív?“ vyhrkla jsem.

„Styděli jsme se,“ zašeptala.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom všem – o penězích, o rodině, o tom, co je vlastně spravedlivé.

Nakonec jsme s Honzou udělali kompromis – napsali jsme jednoduchou smlouvu, že pokud někdy budou mít možnost něco vrátit, udělají to. Ale nebudeme už na tom trvat.

Někdy mám pocit, že jsem prohrála – že moje snaha o spravedlnost byla zbytečná. Jindy si říkám, že možná právě tímhle gestem jsme zachránili naši rodinu.

Co je vlastně v životě důležitější – peníze nebo vztahy? A kde je hranice mezi velkorysostí a hloupostí? Co byste udělali vy na mém místě?