„Petr Řekl, Že Může Žít Beze Mě, Ale Já Bez Něj Ne: No, Uvidíme. Od Toho Dne Jsem Se Rozhodla Pracovat Na Částečný Úvazek“

Deset dlouhých let jsem žila podle očekávání, která mi nastavily moje matka, babička a tchyně. Všechny měly představu o dokonalé manželce: té, která zvládá plný úvazek v práci, stará se o děti, udržuje dům v dokonalém pořádku, vaří gurmánská jídla a zajišťuje, aby její manžel byl vždy spokojený. Snažila jsem se být tou ženou pro Petra. Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Bylo to typické sobotní ráno. Byla jsem v kuchyni a připravovala snídani pro Petra a naše dvě děti, Aničku a Davida. Petr seděl u stolu a jako obvykle si prohlížel telefon. Položila jsem před něj talíř s palačinkami a zeptala se, jestli ještě něco potřebuje. Bez toho, aby vzhlédl, zamumlal: „Ne, jsem v pohodě.“

Sedla jsem si s vlastním talířem a snažila se navázat konverzaci. „Petře, myslíš, že bychom mohli tento víkend strávit spolu? Možná vzít děti do parku?“

Konečně vzhlédl od telefonu a povzdechl si. „Sofie, mám hodně práce na dohánění. Víš to.“

Cítila jsem zklamání, ale přikývla jsem. „Dobře, možná příští víkend.“

Petr pokrčil rameny a vrátil se k telefonu. V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik jsem obětovala pro někoho, kdo to ani neocenil. Vzdala jsem se svých snů, svých koníčků a dokonce i svých přátel, abych byla dokonalou manželkou a matkou. A co jsem za to dostala? Manžela, který mě bral jako samozřejmost.

Ten den jsem se rozhodla mít vážný rozhovor s Petrem. Řekla jsem mu, jak se cítím neoceněná a že chci udělat nějaké změny ve svém životě. Jeho odpověď mě šokovala.

„Sofie, víš, že můžu žít bez tebe, že? Ale ty beze mě nemůžeš,“ řekl lhostejně.

Byla jsem ohromená. Jak mohl říct něco tak bolestivého? Ale místo toho, abych se zhroutila, pocítila jsem vlnu odhodlání. „No, uvidíme,“ odpověděla jsem.

Od toho dne jsem se rozhodla pracovat na částečný úvazek. Chtěla jsem se více soustředit na sebe a své děti. Začala jsem chodit na lekce jógy a přidala se do knižního klubu. Dokonce jsem se znovu spojila s některými starými přáteli. Bylo osvobozující konečně dělat věci pro sebe.

Ale Petr to nevzal dobře. Stěžoval si na to, že dům není tak čistý jako dřív a jídla nejsou tak propracovaná. Dokonce začal častěji chodit domů pozdě z práce. Naše vztahy byly den ode dne napjatější.

Jednoho večera, po tom co jsem uložila Aničku a Davida do postele, jsem Petru konfrontovala s jeho chováním. „Petře, musíme si promluvit. Tohle nefunguje.“

Podíval se na mě s chladným výrazem. „Co chceš, abych řekl, Sofie? Ty jsi ta, která se změnila.“

„Změnila jsem se, protože jsem musela,“ odpověděla jsem. „Nemůžu takhle dál žít.“

Petr zavrtěl hlavou. „Možná bychom si měli dát pauzu.“

Jeho slova mě zasáhla jako rána kladivem. Pauza? Opravdu se to děje? Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že je to nevyhnutelné.

Rozhodli jsme se dočasně oddělit. Petr se odstěhoval k příteli a já zůstala v domě s dětmi. Zpočátku to bylo těžké, ale zvládla jsem to. Pokračovala jsem v práci na částečný úvazek a soustředila se na to být tu pro Aničku a Davida.

Uběhly měsíce a Petr a já jsme sotva mluvili. Vzdálenost mezi námi rostla až do té míry, že bylo jasné, že naše manželství je u konce. Podali jsme žádost o rozvod.

Nebylo to šťastné zakončení, které jsem si přála, ale byl to nový začátek pro mě. Naučila jsem se, že nepotřebuji Petra k přežití; potřebovala jsem jen věřit sama v sebe.