Po šedesátce jsem si zvykla na samotu. Až do dne, kdy se na zastávce objevil Petr.

„Po šedesátce jsem si zvykla na samotu,“ opakuji si v duchu, zatímco mi na autobusové zastávce mrzne dech před ústy. Je únor, sníh se lepí na podrážky a já se snažím nevnímat, jak mi v rukavicích mrznou prsty. Autobus má zpoždění a já, jako každý den, přemýšlím, proč vlastně ještě jezdím do knihovny, když už dávno nemusím. Možná proto, že knihy jsou jediní společníci, kteří mě nikdy nezradili.

„Paní Evo, pořád čtete Tokarczukovou?“ ozve se vedle mě hlas. Leknu se, protože kdo mě tu může znát jménem? Otočím se s podrážděním – nemám ráda, když mě někdo vytrhne z mého vnitřního světa. A pak ho uvidím. Petr. Ten Petr, kterého jsem neviděla přes třicet let. Vlasy mu zešedly, ale oči má pořád stejné – hluboké, trochu smutné.

„Petře?“ vydechnu a cítím, jak se mi rozbuší srdce. Vzpomínky na mládí mě zaplaví jako přívalová vlna. První láska, první zklamání. On byl ten, kdo odešel za jinou. Já zůstala v našem malém bytě na Žižkově a vychovala sama dceru. Nikdy jsem mu to neodpustila. Nikdy jsem to vlastně nikomu neřekla.

„Evo… promiň, že tě takhle překvapuju. Ale když jsem tě viděl… nemohl jsem odolat,“ řekne tiše a já cítím, jak ve mně bojuje hněv s touhou ho obejmout.

„Co tu děláš?“ zeptám se stroze.

„Bydlím teď u syna. Po smrti Jany… víš… nějak jsem zůstal sám.“

Zamrazí mě. Jana byla ta druhá. Ta, kvůli které mě opustil. Najednou nevím, co říct. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – mám ho poslat pryč? Mám mu odpustit? Proč teď?

Autobus přijíždí a Petr se ptá: „Můžu jet s tebou?“ Neodpovím, jen nastoupím a on jde za mnou. Sedíme vedle sebe v tichu, které je těžší než zimní kabát. Lidé kolem nás si nás nevšímají – dvě stárnoucí postavy v přeplněném autobuse.

V knihovně je teplo a ticho. Petr se rozhlíží po regálech a já se snažím soustředit na práci. Ale nejde to. Po hodině přijde ke mně.

„Evo, můžeme si promluvit?“

Přikývnu a jdeme do malé kavárny naproti knihovně. Dám si černou kávu, on čaj s citronem.

„Víš,“ začne opatrně, „když Jana umřela, uvědomil jsem si, jak moc jsem ti ublížil.“

„To už je dávno,“ řeknu chladně.

„Ale pro mě ne. Každý den na to myslím.“

Dívám se z okna na šedé ulice Prahy a přemýšlím, kolik bolesti člověk unese za život. Kolikrát může odpustit? A jestli vůbec.

Petr pokračuje: „Můj syn mě nechce doma. Prý jsem starý a protivný. Vnučka mě nezná. A já… já nemám nikoho.“

Cítím lítost i vztek zároveň. Vzpomenu si na dny, kdy jsem sama uspávala naši dceru Markétu a brečela do polštáře. Na roky ticha mezi mnou a rodiči, kteří mi nikdy neodpustili rozvod.

„A proč jsi přišel za mnou?“ ptám se tiše.

„Protože jsi byla jediná, kdo mě kdy opravdu miloval.“

Ta slova mě zasáhnou víc než bych čekala. Vzpomenu si na letní večery na chalupě v Jizerských horách, kdy jsme spolu četli básně Seiferta a snili o společném životě.

„To už nejde vrátit,“ šeptám.

Petr sklopí hlavu: „Já vím. Ale možná bychom mohli začít znovu… aspoň jako přátelé.“

Doma večer sedím u stolu a dívám se na staré fotografie. Markéta mi volá: „Mami, byla jsi dneska nějaká divná. Je všechno v pořádku?“ Nechci jí říct pravdu – že se mi vrátil duch minulosti a já nevím, co s ním.

Další dny Petr chodí do knihovny častěji. Pomáhá mi s katalogizací knih, nosí mi koláče z pekárny na rohu a občas jen mlčíme vedle sebe. Lidé si začínají šeptat – co spolu mají? Je to směšné i dojemné zároveň.

Jednou večer přijde Markéta domů dřív a najde Petra u mě v kuchyni.

„Mami! Co tu dělá ten člověk?“ vyhrkne překvapeně.

Petr vstane: „Markéto… já vím, že jsem ti chyběl jako otec…“

Markéta ho přeruší: „Nechci tě tu vidět! Kde jsi byl celé ty roky?“

Srdce mi puká bolestí. Dívám se na dceru i na Petra a nevím, koho mám chránit víc – jeho nebo ji.

Po té scéně je doma dusno. Markéta se mnou nemluví a Petr přestane chodit do knihovny. Chybí mi jeho tichá přítomnost víc, než bych čekala.

Jednoho dne najdu ve schránce dopis:

„Evo,
Děkuji ti za každý den, který jsi mi dala navíc. Odpustit si asi nikdy nedokážu, ale doufám, že ty jednou ano.
Petr“

Sedím dlouho nad tím dopisem a slzy mi stékají po tváři. Přemýšlím o tom, kolik času nám ještě zbývá a jestli má smysl žít minulostí.

Večer zavolám Markétě: „Víš, každý máme své chyby. Ale možná bychom měli dát druhou šanci nejen druhým… ale i sobě.“

Když usínám, ptám se sama sebe: Je možné začít znovu i po tolika letech? A co byste udělali vy na mém místě?