Po třiceti letech mě opustil. Po třech letech se vrátil a prosil o odpuštění. Co teď?

„Eliško, prosím tě, pojď si sednout. Musíme si promluvit.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už tři roky. Bylo to v obyčejné úterní odpoledne, kdy Petr přišel domů dřív z práce. Seděla jsem u stolu v kuchyni, krájela cibuli na guláš a v rádiu hrála Hana Hegerová. Myslela jsem, že chce řešit něco s dětmi nebo s chalupou. Ale když jsem se na něj podívala, viděla jsem v jeho očích něco cizího. Strach? Vinu? Nebo snad úlevu?

„Odcházím,“ řekl tiše. „Mám někoho jiného.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Třicet let jsme spolu žili, vychovali dvě děti, prošli jsme si nemocemi, hypotékou, i těmi malými každodenními radostmi a starostmi. A teď tohle? Jen tak? Vždyť jsme spolu plánovali důchod, výlety po republice, chtěli jsme si koupit malou chatu někde u Sázavy.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. Ale on jen sklopil oči a odešel do ložnice balit si věci.

První týdny byly jako zlý sen. Dcery, Jana a Markéta, se snažily být u mě co nejčastěji. Ale já byla jako tělo bez duše. Každé ráno jsem vstávala s nadějí, že to byl jen špatný sen. Ale jeho místo v posteli zůstávalo prázdné. Všude byly jeho stopy – hrnek s otlučeným uchem, jeho staré pantofle pod postelí, vůně jeho vody po holení.

Lidé v paneláku šeptali na chodbě. Kamarádky mě litovaly, některé dokonce říkaly: „Aspoň teď máš klid.“ Ale já klid nechtěla. Chtěla jsem zpátky svůj život.

Petr se odstěhoval k nějaké Martině z práce. Prý je mladší, rozvedená, má dvě děti na střední škole. Dcery byly naštvané, odmítaly s ním mluvit. Já jsem se snažila být silná kvůli nim, ale večer jsem brečela do polštáře.

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, abych se nezbláznila. Občas jsem si zašla do kina sama nebo s Janou na kávu do Slávie. Pomalu jsem se učila žít bez něj. Po roce jsem si dokonce pořídila psa – malého jezevčíka Ferdinanda.

Tři roky uplynuly jako voda. Naučila jsem se být sama sebou. Objevila jsem radost v maličkostech – v knížkách, v pečení koláčů pro sousedy, v povídání s vnučkou Aničkou.

A pak jednoho deštivého listopadového večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr. Zestárl, měl kruhy pod očima a vypadal unaveně.

„Eliško… můžu dál?“

Stála jsem tam jako přimražená. Ferdinand štěkal jak pominutý.

„Martina mě vyhodila,“ začal tiše. „Zjistil jsem… že jsem udělal chybu. Moc velkou chybu.“

Seděli jsme proti sobě u kuchyňského stolu – přesně tam, kde mi před třemi lety oznámil svůj odchod.

„Chci tě poprosit o druhou šanci,“ řekl najednou a v očích měl slzy.

Mlčela jsem dlouho. Hlavou mi běžely všechny ty noci plné samoty, všechny ty slzy i chvíle, kdy jsem si říkala, že už nikdy nebudu šťastná.

„Proč bych ti měla věřit?“ zeptala jsem se nakonec.

„Protože tě pořád miluju,“ zašeptal.

Dcery byly vzteklé, když se to dozvěděly. „Mami, nesmíš mu to dovolit! Zas tě zraní!“ křičela Markéta do telefonu.

Ale já nevěděla, co dělat. Srdce mi říkalo jedno, rozum druhé.

Začali jsme se vídat – nejdřív jen na kávu v kavárně Na růžku, pak jsme šli spolu do divadla na Cimrmany. Petr se snažil – nosil mi květiny, opravoval mi kapající kohoutek, pomáhal s Ferdou na procházkách.

Ale pořád mezi námi viselo to ticho – ta zrada, kterou nelze jen tak zapomenout.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr najednou řekl: „Vím, že ti nikdy nemůžu vrátit ty roky bolesti. Ale chci ti být oporou aspoň teď.“

Dlouho jsem přemýšlela. Odpustit? Nebo zůstat sama? Co je správné?

Dnes je to půl roku od jeho návratu. Pořád nevím jistě, jestli mu dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – už nejsem ta zlomená žena z před třemi let. Jsem silnější.

Možná je druhá šance dar i prokletí zároveň.

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás tak hluboce zranil? Nebo je lepší začít znovu úplně sami?