Po třiceti letech odešel. Po třech letech se vrátil a prosil o odpuštění. Co teď?

„Takže to je všechno? Po třiceti letech?“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se mi třese, zatímco Petr stál ve dveřích našeho bytu na Vinohradech s kufrem v ruce. Jeho oči byly prázdné, jako by už dávno odešel, jen tělo zůstávalo. „Promiň, Eliško. Už to dál nejde,“ řekl tiše a já věděla, že tohle není hádka, kterou bych mohla vyhrát.

Ten den jsem si myslela, že umřu. Děti už byly dávno z domu, dcera Klára žila v Brně, syn Honza v Plzni. Najednou jsem byla sama v bytě plném vzpomínek – na společné dovolené v Krkonoších, na večery u televize s vínem a smíchem, na hádky kvůli hloupostem i na usmiřování. Všechno to bylo pryč.

První týdny jsem jen přežívala. V práci v knihovně jsem se snažila tvářit statečně, ale kolegyně Jana poznala, že něco není v pořádku. „Eliško, kdybys chtěla přijít na kafe…“ nabízela mi opatrně. Jenže já nechtěla mluvit. Chtěla jsem jen být neviditelná.

Po půl roce jsem začala chodit na procházky do Riegrových sadů. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala lidi – páry, rodiny s dětmi, staré ženy s pejsky. Přemýšlela jsem, jestli někdy přestanu cítit tu díru v hrudi. Někdy jsem si říkala, že bych měla být vděčná za těch třicet let. Ale většinou jsem byla jen naštvaná – na Petra, na sebe, na celý svět.

Jednou večer mi zavolala Klára. „Mami, táta je idiot. Ale ty nejsi sama, jo? Přijeď za mnou na víkend.“ Přijela jsem. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se smála od srdce – s Klárou a jejími dětmi jsme pekli koláč a povídali si dlouho do noci. Uvědomila jsem si, že mám pořád rodinu. Jen je jiná.

Čas plynul. Naučila jsem se žít sama – chodit do kina bez doprovodu, objednat si kávu v kavárně a číst si noviny, aniž bych se cítila trapně. Občas mě někdo pozval na rande – soused z vedlejšího domu, kolega z knihovny – ale já nebyla připravená.

A pak přišel ten den. Bylo to přesně tři roky od chvíle, kdy Petr odešel. Zazvonil u dveří. Otevřela jsem a málem ho nepoznala – zestárl, měl šedivé vlasy a v očích smutek.

„Eliško… můžu dál?“ zeptal se nejistě.

Stála jsem tam dlouho a nevěděla, co říct. Nakonec jsem ho pustila dovnitř. Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu, kde jsme tolikrát snídali.

„Udělala jsem ti čaj,“ řekla jsem stroze.

„Děkuju… Já… nevím, jak začít,“ začal Petr a já viděla, jak se mu třesou ruce.

„Tak začni tím, proč jsi tady,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Petr sklopil oči. „Udělala jsem chybu. Myslel jsem si, že potřebuju změnu… že mě něco čeká jinde. Ale byl to omyl. Celou dobu mi chybíš ty… náš domov… naše rodina.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. „A co ta žena? Kvůli které jsi odešel?“

Petr se zhluboka nadechl. „Bylo to krátké… Nevyšlo to. Nebylo to ono.“

Mlčela jsem dlouho. V hlavě mi běžely všechny ty roky – dobré i špatné chvíle. „A proč bych ti měla dát druhou šanci?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat takhle upřímně. „Protože tě pořád miluju… Protože bez tebe to nemá smysl.“

Zavolala jsem Kláře i Honzovi a řekla jim o Petrovi. Klára byla vzteklá: „Mami, nenech se znovu zranit!“ Honza byl zdrženlivější: „Je to tvoje rozhodnutí.“

Následující týdny byly plné rozpaků i vzpomínek. Petr mi nosil květiny, vařil večeře a snažil se být pozorný jako kdysi na začátku vztahu. Já ale pořád cítila bolest a nedůvěru.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr mě vzal za ruku: „Eliško… já vím, že ti nemůžu slíbit, že už tě nikdy nezklamu. Ale chci s tebou být do konce života.“

Dívala jsem se na něj dlouho a přemýšlela: Může člověk opravdu odpustit takovou zradu? Může láska přežít všechno?

Dnes už nevím jistě, co je správné rozhodnutí. Ale jedno vím – život je krátký a druhé šance nejsou samozřejmostí.

Možná bych měla riskovat… Nebo bych měla chránit své srdce? Co byste udělali vy na mém místě?