Podpiš to na mě! Proč jsi jí věřila? Ona tě podvádí! – Můj boj o domov, dceru a důstojnost po manželově zradě

„Podepiš to na mě! Proč jsi jí věřila? Ona tě podvádí!“ křičel Petr, když jsem stála v předsíni s jeho mobilem v ruce a srdcem bušícím až v krku. Všechno kolem mě se rozmazávalo, jako bych byla pod vodou. Jeho slova mě bodala do duše. Ještě před hodinou jsem věřila, že máme normální večer – Petr se vrátil z práce, Anička si hrála v pokojíčku, já vařila večeři. Ale pak jsem zahlédla tu zprávu na jeho mobilu: „Miluju tě, už brzy budeme spolu.“ Od Markéty, jeho kolegyně z práce.

„Petr, co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi praskalo zoufalství. „To nic není, jen hloupý vtip,“ mávl rukou a snažil se mi vytrhnout mobil. „Nevěř jí, ona tě manipuluje! Chce nás rozdělit!“

Ale já už věděla, že to není pravda. Všechno do sebe zapadalo – jeho pozdní návraty, tajemné telefonáty, odtažitost. Najednou jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě. „Jak dlouho?“ zašeptala jsem. Petr se odvrátil: „To není tvoje věc.“

V tu chvíli se ve dveřích objevila Anička. „Mami, proč křičíte?“ ptala se vyděšeně. Sklonila jsem se k ní a objala ji. „Nic se neděje, broučku.“ Ale v očích mě pálily slzy.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr byl chladný, vyhýbal se mi. Snažila jsem se fungovat kvůli Aničce, ale každé ráno jsem se budila s pocitem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Když jsem to řekla své matce, jen povzdechla: „To je dneska běžné, holka. Musíš být silná kvůli malé.“ Ale já jsem nechtěla jen přežívat.

Jednoho večera přišel Petr domů s papíry. „Podepiš to na mě,“ řekl bez emocí a položil přede mě smlouvu o převodu bytu na jeho jméno. „Proč?“ ptala jsem se nechápavě. „Je to jednodušší kvůli hypotéce,“ zalhal. Ale já už mu nevěřila ani slovo.

Začal mě přesvědčovat, že je to pro dobro rodiny. „Když bude byt na mě, všechno bude jednodušší. Ty stejně nemáš práci, hypotéku by ti neschválili.“ Věděla jsem, že mě chce připravit o všechno. „Neudělám to,“ řekla jsem pevně.

Od té chvíle začalo peklo. Petr začal manipulovat i Aničkou. „Maminka je zlá, nechce, abychom byli spolu,“ šeptal jí večer před spaním. Malá byla zmatená a začala se bát být beze mě.

Do toho všeho se vložila i Petrova matka, paní Novotná. Jednoho dne zazvonila u dveří a bez pozvání vešla dovnitř. „Jano, měla bys být rozumná. Petr je dobrý člověk, dělá to pro vás. Podepiš to a nekomplikuj mu život.“

„A co můj život? Co Anička?“ vybuchla jsem poprvé v životě před ní. „Vždyť on nás chce vyhodit na ulici!“

„To jsou nesmysly,“ mávla rukou a uraženě odešla.

Začala jsem hledat pomoc – právníka, psychologa pro Aničku, podporu u kamarádek. Některé mě odsoudily: „Třeba sis to zasloužila.“ Jiné mě podržely: „Nenech si to líbit!“

Jednou v noci jsem slyšela Petra telefonovat s Markétou: „Neboj se, už to brzy bude hotové. Jana podepíše a bude klid.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat.

Druhý den ráno jsem sbalila Aničce batůžek a šly jsme k mojí sestře Aleně do Modřan. Tam jsme poprvé po dlouhé době mohly klidně spát. Alena mi podala hrnek čaje: „Jano, nejsi sama. Bojuj za sebe i za Aničku.“

Začal nekonečný kolotoč soudů a hádek o opatrovnictví i byt. Petr mě očerňoval před známými i sousedy: „Jana je hysterka, chce mě připravit o dceru.“ Lidé si šeptali na chodbě paneláku, když jsem šla kolem.

Nejtěžší bylo vysvětlit Aničce, proč už tatínek nebydlí s námi. „Mami, kdy přijde táta domů?“ ptala se každý večer. Objímala jsem ji a slibovala, že všechno bude zase dobré – i když jsem sama nevěřila.

Jednou večer mi přišla zpráva od Markéty: „Nech Petra být, nikdy ho nebudeš mít zpátky.“ V tu chvíli jsem pocítila vztek i úlevu zároveň – už nechci Petra zpátky! Chci jen klid pro sebe a svou dceru.

Po měsících bojů soud rozhodl: byt zůstává mně a Anička bude u mě s možností styku s otcem. Když jsem držela rozsudek v ruce, rozbrečela jsem se – tentokrát štěstím.

Dnes už je všechno jinak. S Petrem komunikujeme jen kvůli Aničce. Pořád bolí vzpomínky na zradu a manipulace, ale vím, že jsem udělala správnou věc.

Někdy si večer sednu na balkon s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik toho musí žena ztratit, než znovu najde samu sebe? A proč je pro některé muže tak snadné ničit rodinu kvůli vlastnímu egu? Co byste udělali vy na mém místě?