„Potřebuji čistotu a pořádek. Pokud to nezvládneš, sbal si věci,“ řekl mi manžel Roman.

„Potřebuji čistotu a pořádek. Pokud to nezvládneš, sbal si věci,“ znělo mi v hlavě, když jsem zírala do stropu v naší ložnici. Roman už dávno odešel do práce, jeho kroky utichly na schodišti paneláku v Modřanech. Já zůstala ležet, přikrytá až po bradu, jako bych se mohla schovat před realitou. Venku bylo šedivo, listopadové ráno, a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá tíha.

Zvedla jsem se až po půl hodině. Každý pohyb bolel, jako bych měla na nohou olověné koule. Prošla jsem bytem – jeho bytem, jak mi často připomínal – a dívala se na všechno, co bylo „špatně“. Hrnek od včerejšího čaje na stole, pár drobků na lince, moje svetr přehozený přes židli. Všechno to byly důkazy mé neschopnosti, jak mi Roman opakoval poslední měsíce.

Vzpomněla jsem si na včerejší večer. „Jano, já už to fakt nedávám. Přijdu domů a tady je bordel. Co děláš celý den? Kdybych měl takový nepořádek u sebe v kanceláři, vyhodili by mě!“ Jeho hlas byl ostrý jako nůž. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem byla celý den v práci a pak ještě s dětmi u doktora, ale on jen mávl rukou: „To jsou jen výmluvy.“

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozhlédla se kolem sebe. Všechno bylo najednou cizí. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se s Romanem poznali. Bylo mi dvacet tři, on o pět let starší, sebevědomý, úspěšný, vždycky upravený. Líbilo se mi jeho jistota, jeho smysl pro detail. Tehdy mi připadalo roztomilé, jak musí mít všechno srovnané podle pravítka. Teď mě to dusilo.

Telefon zavibroval. SMS od mamky: „Jak se máš? Stavím se odpoledne?“ Neodpověděla jsem hned. Nechtěla jsem slyšet další rady o tom, jak mám být trpělivá a že chlapi jsou prostě takoví. Mamka celý život uklízela tátovi pod nosem a nikdy si nestěžovala. Já ale měla pocit, že se pod tím tlakem rozpadám.

Zvedla jsem hrnek a šla ho umýt. Při tom jsem si všimla, že na parapetu je prach. Automaticky jsem vzala hadřík a začala utírat. Každý pohyb byl mechanický, bezmyšlenkovitý. Hlavou mi běžely Romanovy výčitky: „Kdyby ses víc snažila… Kdyby ti na tom záleželo…“

Najednou jsem se rozplakala. Slzy mi tekly po tvářích a já je nechala téct. Bylo mi jedno, jestli někdo uslyší můj tichý pláč přes tenké panelákové stěny. Připadala jsem si jako selhání – jako špatná manželka, špatná matka, špatná dcera.

Když přišla mamka, našla mě sedět na zemi u lednice. „Janičko, co se děje?“ klekla si ke mně a objala mě kolem ramen.

„Já už nemůžu,“ vzlykla jsem. „Roman pořád jenom křičí kvůli nepořádku. Snažím se, ale nikdy to není dost.“

Mamka mě pohladila po vlasech: „Tohle není normální. Nemůžeš žít jen proto, abys někomu uklízela pod nohama.“

Ale co mám dělat? Kam bych šla s dětmi? Vždyť nemám ani pořádnou práci – po mateřské mě vzali jen na poloviční úvazek do knihovny. Roman platí většinu účtů. Bez něj bych byla ztracená.

Večer přišel Roman domů dřív než obvykle. Hned ve dveřích si všiml bot rozházených v předsíni.

„To je zase co? Kolikrát ti mám říkat…“ začal.

„Romane, prosím tě…“ zkusila jsem ho přerušit.

„Ne! Já už mám dost! Buď tady bude pořádek, nebo si sbalíš věci!“ křičel tak hlasitě, že se malý Tomášek rozplakal v pokoji.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem nemohla dál ustupovat.

„A co když si sbalím?“ řekla jsem tiše.

Roman ztuhl. „To myslíš vážně?“

„Ano,“ odpověděla jsem a sama sebe překvapila klidem ve svém hlase.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám sílu odejít. O tom, jaké to bude pro děti. O tom, jestli někdy budu dost dobrá – pro Romana, pro mamku, pro sebe.

Ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a zavolala mamce. „Můžeme u tebe pár dní zůstat?“ zeptala jsem se chvějícím hlasem.

„Samozřejmě,“ odpověděla bez váhání.

Když jsme s dětmi odcházeli z bytu, Roman stál ve dveřích a mlčel. V jeho očích byl vztek i strach.

Teď sedím u mamky v kuchyni a koukám z okna na šedé sídliště. V hlavě mi víří otázky: Udělala jsem správně? Můžu být někdy opravdu šťastná? Co byste udělali vy na mém místě?