„Požádala jsem snachu o pomoc s večeří, ale zůstala sedět s mým synem“: Příběh o tom, jak jsem se snažila najít cestu ke své snaše a narazila na zeď

„Kláro, mohla bys mi, prosím, pomoct s bramborovým salátem?“ volám do obýváku, kde sedí můj syn Tomáš a jeho žena Klára. Je sobota odpoledne, v kuchyni voní smažený řízek a já se snažím všechno stihnout, aby byla večeře na stole včas. Místo odpovědi slyším jen tlumený smích. Klára se ani neotočí, jen něco šeptá Tomášovi. Cítím, jak mi stoupá krev do tváří. Vždyť je to přece samozřejmé – když je rodina pohromadě, pomáháme si. Nebo ne?

Stojím u dřezu a myju brambory. Slyším, jak se v obýváku rozproudila debata o dovolené. Tomáš vypráví o jejich plánované cestě do Beskyd a Klára se směje jeho vtipům. Připadám si neviditelná. Vždycky jsem si představovala, že až si Tomáš najde ženu, budeme spolu vycházet jako kamarádky. Ale od začátku mezi námi něco drhne. Klára je tichá, uzavřená, nikdy mi neřekla ani „děkuju“ za dárky k narozeninám nebo za to, že jim hlídám malou Aničku.

„Mami, potřebuješ pomoct?“ ozve se konečně Tomáš. „Ne, děkuju,“ odpovím stroze a cítím, jak mi v očích pálí slzy. Proč se mě nikdy nezeptá Klára? Proč je pro ni jednodušší sedět s Tomášem než přijít za mnou do kuchyně? Vždyť já bych jí ráda předala svoje recepty, povyprávěla jí o tom, jak jsme s jejím tchánem začínali na stejné chatě před třiceti lety.

Když večer usedáme ke stolu, snažím se usmívat. Anička se rozplývá nad řízkem a Tomáš mě chválí za salát. Klára mlčí. Jen tiše nabírá jídlo a občas pohladí dceru po vlasech. Po večeři začnu sklízet talíře. „Kláro, mohla bys mi pomoct s nádobím?“ zkusím to znovu. Tentokrát se na mě podívá – poprvé za celý den. „Já… mám teď trochu migrénu,“ řekne tiše a rychle zmizí do ložnice.

Zůstanu stát v kuchyni sama. Tomáš za ní jde, slyším jejich tlumené hlasy za dveřmi. Přemýšlím, jestli jsem něco udělala špatně. Vždyť jsem se jen slušně zeptala! Ale pak si vzpomenu na všechny ty drobnosti – jak jsem jí minule řekla, že Anička by měla nosit čepici, když fouká vítr; jak jsem jí nabídla svůj domácí koláč a ona odmítla s tím, že drží dietu; jak jsem jí koupila šaty k narozeninám a ona je nikdy neměla na sobě.

Možná jsem moc tlačila. Možná čekám příliš mnoho. Ale proč? Vždyť já jsem to myslela dobře! Vždycky jsem chtěla být ta hodná tchyně, která pomůže, poradí, nikdy se neplete do jejich života… nebo si to aspoň myslím.

Druhý den ráno sedím na terase s kávou a dívám se na jezero. Přijde za mnou Tomáš. „Mami, nezlob se na Kláru,“ začne opatrně. „Ona není zvyklá na takové rodinné akce. U nich doma bylo vždycky ticho, každý si dělal svoje.“

„Ale proč mi to neřekne? Proč se mnou nemluví?“ vyhrkne ze mě dřív, než se stihnu ovládnout.

Tomáš pokrčí rameny: „Ona má strach, že tě zklame. Že nebude dost dobrá.“

Ta slova mě zasáhnou jako rána pěstí. Já? Že bych byla ta přísná tchyně? Vždyť já jsem se tolik snažila být jiná než moje máma – ta byla vždycky kritická a nikdy mi nedala pocítit uznání.

Celý den přemýšlím, co dělat jinak. Když Klára odpoledne přijde s Aničkou na houby, nabídnu jí termosku s čajem a usměju se: „Kláro, nechceš dneska vést ty? Já moc houby nepoznám.“ Klára překvapeně kývne a poprvé vidím v jejích očích jiskru radosti.

Večer sedíme u ohně a Klára vypráví Aničce o svém dětství na Vysočině. Poslouchám ji a poprvé mám pocit, že ji opravdu vidím – ne jako ženu svého syna, ale jako člověka s vlastními sny a obavami.

Když odjíždějí domů, Klára mi poděkuje za víkend a obejme mě. Je to krátké objetí, ale pro mě znamená celý svět.

Sedím pak sama v prázdné chatě a přemýšlím: Proč je tak těžké najít cestu k někomu, koho bych chtěla mít ráda? A co když jsme obě jen uvězněné ve svých představách o tom, jak by měla rodina fungovat?

Možná bychom si měly dát víc času – a méně očekávání. Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Jak jste našli cestu ke své snaše nebo tchyni?