Pozvánka, která nikdy nepřišla: Příběh nevlastní matky

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Ani pozvánka? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj, zatímco Lucie stála ve dveřích našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Bylo jí šestnáct, ale v očích měla vzdor dospělé ženy. Mlčela. Jen si nervózně pohrávala s mobilem a vyhýbala se mému pohledu.

„Tati, můžeš jí to vysvětlit?“ obrátila se na mého muže Petra, který stál mezi námi jako rozhodčí v zápase, který nikdy nechtěl pískat. „Já nechci, aby tam byla. Je to moje svatba.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem ji vodila do školky, seděla s ní u úkolů, utírala jí slzy po prvním rozchodu. Její máma, Petra první žena Jana, odešla za jiným mužem, když bylo Lucii pět. Od té doby jsem byla já ta, kdo ji vychovával. Nikdy jsem si nemyslela, že mě bude brát jako vlastní mámu – ale že mě úplně vymaže ze svého života?

„Lucie, já tě mám ráda jako vlastní. Vždycky jsem se snažila…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila:

„Ale nejsi moje máma! Nikdy jsi nebyla! Máma je Jana. Ty jsi jen… prostě Ivana.“

Petra to bolelo stejně jako mě. Viděla jsem mu v očích slzy, které se snažil skrýt. „Lucko, Ivana pro tebe udělala první poslední. To není fér.“

Lucie jen pokrčila rameny a odešla do svého pokoje. Dveře za ní zapadly s tichým klapnutím. V kuchyni zůstalo ticho a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Petr mě objal kolem ramen. „To přejde,“ šeptal. „Je mladá, neví, co dělá.“

Ale já věděla, že tohle není jen puberta. Něco mezi námi bylo špatně už dlouho. Možná od chvíle, kdy Jana začala znovu psát Lucii dopisy a posílat jí dárky z Brna, kde žila s novým mužem a malým synem. Lucie se změnila – byla odtažitější, uzavřenější. Často mi dávala najevo, že nejsem její rodina.

Vzpomínám si na jednu hádku před rokem:

„Proč mi pořád říkáš, co mám dělat? Nejsem tvoje dcera!“ křičela na mě.

„Ale já tě mám ráda! Chci pro tebe jen to nejlepší!“ bránila jsem se zoufale.

„To říkáš ty! Ale máma by mi rozuměla!“

Od té doby jsem se snažila být méně přísná, více naslouchat. Ale čím víc jsem se snažila přiblížit, tím víc mě Lucie odstrkovala.

Když přišla svatba, doufala jsem v usmíření. Pomáhala jsem jí vybírat šaty, pekla koláčky na ochutnávku, nabízela pomoc s organizací. Ale pozvánka nikdy nepřišla.

Jednoho večera jsem to nevydržela a zavolala Janě.

„Jano, prosím tě… proč mě Lucie nechce na svatbě?“ ptala jsem se zoufale.

Jana chvíli mlčela. „Ivano… ona je prostě citlivá. Má pocit, že jsi jí vzala tátu. Že jsi jí nahradila mě.“

„Ale já jsem se snažila jen pomoct! Nikdy jsem ti ji nechtěla vzít!“

„Já vím,“ povzdechla si Jana. „Ale děti to vidí jinak.“

Po tom rozhovoru jsem dlouho nemohla spát. Přemítala jsem nad každým okamžikem našeho společného života – kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem ji víc objímat? Měla jsem jí víc dovolit?

Petr se snažil situaci uklidnit. „Ivano, udělala jsi pro ni maximum. To ona jednou pochopí.“

Ale já si tím nebyla jistá.

Den svatby přišel a já seděla doma sama u stolu s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedé paneláky. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého zlomeného srdce.

Večer přišel Petr domů unavený a smutný. „Bylo to hezké,“ řekl tiše. „Ale chyběla jsi tam.“

„Myslíš, že mi někdy odpustí?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „To musí chtít ona.“

Od té doby uplynulo několik měsíců. Lucie mi občas napíše zprávu – většinou krátkou a věcnou: „Ahoj Ivano, můžeš mi poslat recept na ty tvoje koláčky?“ nebo „Máš ještě ten starý mixér?“ Nikdy už neřekne „mami“. Nikdy už mě neobejme.

Někdy si říkám – má smysl snažit se dál? Nebo bych měla přijmout fakt, že některé vztahy prostě nikdy nebudou takové, jaké bychom si přáli?

Možná je chyba ve mně. Možná jsem měla být jiná matka – nebo vůbec žádná.

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o lásku dítěte, které vás odmítá? Nebo je lepší pustit ho a doufat, že jednou přijde samo?