„Před dvěma lety jsem se vdala za rozvedeného muže. Teď jsem připravena podat žádost o rozvod: Jeho dcera se chystá nastěhovat do našeho jednopokojového bytu“

Před dvěma lety jsem se vdala za muže, který prošel rozvodem. Tehdy mi to vůbec nevadilo. Naopak, cítila jsem se díky tomu jistější ve svém rozhodnutí si ho vzít. Myslela jsem si, že jeho předchozí zkušenost z něj udělá lepšího partnera, někoho, kdo chápe důležitost závazku a komunikace. První rok se zdál být dokonalý. Žili jsme v útulném jednopokojovém bytě v centru města a náš společný život byl jako splněný sen.

Věci se však nečekaně změnily, když můj manžel, Petr, jednoho večera přišel domů s překvapivou zprávou. „Tereza se k nám brzy nastěhuje,“ řekl nenuceně, když si odkládal aktovku. Tereza je jeho dcera z předchozího manželství a právě byla přijata na nedalekou vysokou školu. „Zůstane u nás nějakou dobu, než se usadí,“ dodal.

Byla jsem zaskočená. Náš jednopokojový byt byl už pro nás dva stísněný a představa, že přibude další osoba, byla ohromující. Snažila jsem se vyjádřit své obavy, ale Petr je odbyl. „Je to jen dočasné,“ ujistil mě. „Nebude s ní žádný problém.“

Jak dny plynuly, nemohla jsem se zbavit pocitu neklidu. Nikdy předtím jsem Terezu nepotkala a představa, že budu žít s někým, koho sotva znám, mě znervózňovala. Když konečně dorazila, mé nejhorší obavy se potvrdily. Tereza byla zdvořilá, ale odtažitá a rychle bylo jasné, že nemá v úmyslu mi to usnadnit.

Náš malý byt se s její přítomností zdál ještě menší. Zabírala obývací pokoj svými studijními materiály a já neměla žádný prostor k odpočinku po práci. Zůstávala vzhůru dlouho do noci, telefonovala nebo sledovala televizi, což mi znemožňovalo dobře se vyspat. Petr se snažil zprostředkovat, ale jeho snahy byly v nejlepším případě polovičaté.

Napětí mezi mnou a Terezou rostlo s každým dalším dnem. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově a Petrova nedostatečná podpora situaci jen zhoršovala. Zdálo se, že mu více záleží na tom, aby byla Tereza šťastná, než aby řešil mé obavy. Naše kdysi šťastné manželství začalo pod tlakem praskat.

Jednoho večera, po dalším hádce o Terezino rušivé chování, jsem dosáhla svého bodu zlomu. „Už to dál nezvládnu,“ řekla jsem Petrovi s hlasem třesoucím se frustrací. „Cítím se jako cizinec ve vlastním domově.“

Petr se na mě podíval s kombinací smutku a rezignace. „Je to moje dcera,“ řekl tiše. „Nemohu ji prostě odmítnout.“

Tehdy jsem věděla, že naše manželství je u konce. Muž, za kterého jsem se vdala, už nebyl tím partnerem, kterého jsem si myslela, že mám. Vybral si svou dceru přede mnou a s tím jsem nemohla soupeřit. Následující den jsem začala hledat rozvodové právníky.

Když teď sedím a píšu tento příběh, cítím smutek a lítost. Nikdy bych si nepředstavovala, že mé manželství skončí takto. Ale někdy život přináší nečekané zvraty a my musíme dělat těžká rozhodnutí pro naše vlastní dobro.