Proč jsme přerušili kontakt s rodinou mého muže: Příběh o hranicích, vyčerpání a boji za sebe samu

„Tohle už dál nejde, Martine!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst a slzy mi stékaly po tvářích. Martin seděl u stolu, hlavu v dlaních. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

„Co mám dělat, Jano? Je to moje máma…“ zašeptal Martin bezradně. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Už po sté jsme se hádali kvůli jeho rodině – hlavně kvůli jeho matce, paní Věře. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá. Nikdy jsem nebyla dost pečlivá, dost milá, dost ochotná. Ať jsem udělala cokoli, vždycky to bylo špatně.

Vzpomínám si na první Vánoce u nich v domě v Kolíně. Připravila jsem bramborový salát podle receptu své maminky. Paní Věra ho ochutnala, zamračila se a pronesla: „No, my to teda děláme jinak… Ale co už.“ Celý večer pak mluvila jen o tom, jak je důležité držet tradice a jak některé věci prostě mají být tak, jak byly vždycky.

Snažila jsem se. Opravdu. Každou neděli jsme jezdili na oběd, i když jsem byla po týdnu v práci úplně vyčerpaná. Když se nám narodila dcera Anička, paní Věra mi neustále radila – nebo spíš poroučela – co mám dělat. „Nedávej jí tolik na hraní, rozmazlíš ji! A proč ještě nemluví? To jsi ji málo učila!“ Každá návštěva byla pro mě zkouškou nervů.

Martin byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Chtěl být dobrý syn i dobrý manžel. Ale čím víc se snažil vyhovět své matce, tím víc jsme se vzdalovali jeden druhému. Já jsem se cítila sama, nepochopená a zrazená.

Jednou večer, když Anička usnula a já seděla s hrnkem čaje na gauči, přišla mi zpráva od švagrové Lenky: „Měla bys být k mámě milejší. Je z tebe nešťastná.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Proč vždycky já? Proč já mám být ta špatná?

Začala jsem mít úzkosti. Nemohla jsem spát, budila jsem se s bušícím srdcem a strachem z dalšího víkendu v Kolíně. Martin si toho všiml až ve chvíli, kdy mě našel v koupelně plakat.

„Jano, co se děje?“ zeptal se tiše.

„Já už nemůžu… Už nechci žít podle jejich pravidel! Chci žít svůj život! Chci být šťastná!“ vykřikla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu, že to říkám nahlas.

Začali jsme chodit na párovou terapii. Paní psycholožka nám pomohla pojmenovat věci pravými jmény: manipulace, citové vydírání, absence hranic. Martin poprvé slyšel od někoho jiného než ode mě, že jeho matka překračuje všechny meze.

Ale změnit něco bylo těžké. Když jsme oznámili, že letos Vánoce strávíme doma jen ve třech, paní Věra mi volala každý den. Plakala do telefonu, vyčítala mi, že jí beru syna i vnučku. „Tohle mi jednou oplatíš,“ řekla mi naposledy a zavěsila.

Martin byl zlomený. „Co když už s námi nikdy nebude chtít mluvit?“ ptal se mě zoufale.

„A co když já už tohle dál nevydržím?“ odpověděla jsem mu.

Nakonec jsme museli udělat rozhodnutí. Po jedné obzvlášť vyhrocené hádce – kdy paní Věra přišla k nám bez ohlášení a začala mi před Aničkou nadávat – jsem Martinovi řekla: „Buď nastavíme jasné hranice, nebo tohle manželství nevydrží.“

Bylo to jako přestřihnout pupeční šňůru. Martin napsal své matce dopis – slušný, ale pevný. Vysvětlil jí, že potřebujeme čas pro sebe a že její chování nám ubližuje. Od té doby jsme kontakt omezili na minimum.

První týdny byly hrozné. Výčitky od rodiny, ticho od tchyně, švagrová Lenka psala nenávistné zprávy. Ale najednou jsme doma měli klid. Anička byla veselejší, já jsem začala zase spát celou noc.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy jsme přerušili kontakt s Martinovou rodinou. Není to snadné – někdy mě přepadne smutek nebo pocit viny. Ale vím, že jsme udělali správnou věc pro naši malou rodinu.

Občas si říkám: Mohla jsem něco udělat jinak? Nebo je někdy opravdu nutné chránit sebe i za cenu bolesti druhých? Co byste udělali vy na mém místě?