Proč mě babička s dědou neslyší? Příběh o nepochopení mezi generacemi

„Aničko, podívej, co jsme ti přinesli!“ zvolala babička hned ve dveřích a v ruce držela obrovskou krabici s růžovou mašlí. Děda se usmíval od ucha k uchu, jako by právě vyhrál v loterii. Všichni čekali, že vyskočím radostí. Jenže já už předem tušila, co v té krabici bude. Panenka. Zase panenka.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a snažila se nasadit úsměv. Mamka mě pohladila po vlasech a šeptla: „Zkus jim to říct ještě jednou.“

Vzala jsem krabici do rukou a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Chtěla jsem křičet: Proč mě neslyšíte? Proč mi každý rok dáváte něco, co nechci? Ale místo toho jsem jen tiše seděla na gauči a sledovala, jak babička s dědou rozbalují další dárky – stavebnici, plyšového medvěda, další panenku.

„Víš, Aničko, když jsme byli malí, tak jsme si s tímhle hráli celé dny,“ začal děda a jeho hlas zněl hrdě. „A tvoje maminka měla těch panenek plný pokojíček!“

„Ale já radši kreslím,“ špitla jsem. „Chtěla bych třeba vodovky nebo blok na malování.“

Babička se zamračila. „Ale to je přece škoda! Panenky jsou pro holčičky nejlepší. A stavebnice rozvíjí fantazii.“

Maminka se nadechla, že něco řekne, ale táta ji zarazil pohledem. Všichni jsme věděli, že hádat se s babičkou nemá cenu. Jenže já už to nemohla vydržet.

„Já nechci panenky!“ vykřikla jsem najednou. „Nechci si s nimi hrát! Chci malovat! Proč mi nikdy nekoupíte barvy nebo pastelky?“

V místnosti zavládlo ticho. Děda se zamračil a babička si povzdechla: „Ty dnešní děti… Nejsou vděčné za nic.“

Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Utekla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla svůj starý blok – listy už byly skoro všechny popsané a pastelky otlučené na kousky. Malovala jsem si domeček na stromě a představovala si, že v něm bydlím sama, daleko od všech těch nepochopených dárků.

Za chvíli někdo zaklepal. Byla to maminka.

„Aničko, vím, že tě to mrzí,“ řekla tiše a objala mě. „Ale babička s dědou to myslí dobře. Oni prostě nerozumí tomu, co tě baví.“

„Ale proč?“ vzlykla jsem. „Vždyť jim to pořád říkám!“

Maminka pokrčila rameny. „Někdy je těžké přijmout, že svět už není stejný jako dřív.“

Večer u večeře bylo ticho. Děda se díval do talíře a babička si hrála s ubrouskem. Táta se snažil změnit téma: „Aničko, co jsi dneska malovala?“

„Domeček na stromě,“ odpověděla jsem tiše.

Babička se pousmála: „To jsi šikovná. Ale víš, kdybys měla tu novou panenku…“

„Nechci panenku!“ zopakovala jsem tvrdohlavě.

Děda si povzdechl: „My jsme to asi přehnali…“

Maminka se na něj podívala: „Možná byste mohli příště zkusit koupit něco podle toho, co Anička opravdu chce.“

Babička zavrtěla hlavou: „Ale vždyť to není normální! Holčičky mají mít rády panenky.“

Táta se ozval: „A co když ne? Co když je Anička jiná?“

Všichni ztichli. Já jen seděla a doufala, že mě konečně někdo uslyší.

Další den ráno jsem našla na stole malý balíček. Opatrně jsem ho rozbalila – byly v něm nové pastelky a blok na kreslení. Na lístečku stálo: „Zkusíme to jinak. Děda.“ Slzy mi vyhrkly do očí – tentokrát radostí.

Večer přišli babička s dědou do mého pokoje.

„Aničko,“ začala babička nejistě, „my jsme asi byli moc tvrdohlaví. Nechceš nám ukázat, co jsi namalovala?“

Ukázala jsem jim svůj nový obrázek – domeček na stromě plný barev.

Děda se usmál: „To je nádhera. Víš co? Příště půjdeme spolu koupit barvy.“

Babička přikývla: „A já ti ušiju kapsář na pastelky.“

Objala jsem je oba a poprvé za dlouhou dobu cítila, že mě opravdu slyší.

Někdy přemýšlím – proč je tak těžké přijmout, že děti mají jiné sny než jejich rodiče nebo prarodiče? A kolik dětí ještě čeká na to, až je jejich rodina konečně uslyší?