Proč mi dcera nechce představit svého přítele?

„Mami, prosím tě, nech to být!“ vyštěkla na mě Klára a zabouchla za sebou dveře svého pokoje tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Stála jsem na chodbě, v ruce talíř s jejím oblíbeným jablečným štrúdlem, a cítila jsem, jak se mi v očích derou slzy. Kdy se to mezi námi tak pokazilo? Ještě před pár lety jsme spolu chodily na procházky do Stromovky, povídaly si o všem možném a smály se nad starými fotkami. Teď mám pocit, že je přede mnou zeď, přes kterou nevidím.

Klára je moje jediná dcera. Po rozvodu s jejím otcem jsme zůstaly samy a já se snažila být jí mámou i tátou. Vzpomínám si, jak mi jednou v první třídě přinesla domů obrázek – nakreslila nás dvě, jak sedíme na lavičce a jíme zmrzlinu. „To jsme my dvě, mami,“ řekla tehdy pyšně. Teď už mi obrázky nenosí. Místo toho tráví večery zavřená v pokoji, s mobilem v ruce a sluchátky na uších.

Před měsícem jsem poprvé zaslechla jméno „Petr“. Bylo to v kuchyni, když si Klára myslela, že ji neslyším. „No jasně, Péťo, přijdu zítra…“ šeptala do telefonu a tvářila se zasněně. Když jsem se jí na to zeptala, jen protočila oči: „To je jen kamarád.“ Ale já poznám, když mi lže. Jako matka to prostě cítím.

Od té doby jsem se několikrát pokusila navázat rozhovor. „Klárko, proč mi ho nechceš představit? Víš, že mi na tobě záleží…“ Ale pokaždé mě odbyla. „Mami, je to moje věc! Nechci o tom mluvit.“

Začala jsem si všímat změn. Klára chodila domů později než obvykle, někdy ani nepozdravila. Jednou přišla s rozmazanou řasenkou a tvrdila, že jí jen něco spadlo do oka. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, co dělám špatně. Vždyť jsem jí nikdy nic nezakazovala! Nikdy jsem nebyla ta přísná matka, která by jí kontrolovala mobil nebo šacovala batoh.

Jednoho dne jsem se rozhodla jednat. Počkala jsem, až Klára odejde do školy, a začala jsem prohledávat její pokoj. Cítila jsem se hrozně – jako zloděj ve vlastním domě. Ale potřebovala jsem vědět pravdu. V šuplíku pod učebnicemi jsem našla malý deník. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ho otevřela.

„Petr je úžasný. S ním zapomínám na všechno špatné… Jen nevím, co by na něj řekla máma. Bojím se jí to říct.“

Zamrazilo mě. Proč by se mě měla bát? Co jsem udělala tak hrozného? Vždyť chci jen její štěstí! Zavřela jsem deník a položila ho zpět. Celý den jsem byla jako na trní.

Večer jsem ji čekala v kuchyni. „Klárko, musíme si promluvit.“

„O čem?“ odsekla.

„O Petrovi.“

Zbledla. „Ty ses mi hrabala v pokoji?“

„Ano… promiň… Já už nevěděla, co mám dělat. Mám o tebe strach.“

Klára začala plakat. „Mami, ty mi vůbec nerozumíš! Petr je fajn kluk, ale ty bys ho nikdy nepřijala! Má tetování, je starší… Bojím se, že bys mi ho zakázala!“

Seděla jsem tam jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že moje dcera už není malá holčička s copánky. Má svůj svět a já do něj možná nepatřím tak, jak bych chtěla.

„Klárko… Já tě mám ráda takovou, jaká jsi. A pokud tě Petr dělá šťastnou… Chci ho poznat.“

Trvalo několik dní, než se odhodlala. Jednoho pátečního večera přišla domů s klukem v černé mikině a rozcuchanými vlasy. „Mami… tohle je Petr.“

Podali jsme si ruce a já v jeho očích viděla stejný strach jako v těch Klářiných. Povídali jsme si dlouho – o škole, o hudbě i o životě. Petr byl milý a slušný kluk. Jen měl jiný styl než ostatní.

Když odešel, Klára mě objala: „Děkuju, mami.“

Od té doby mezi námi padla zeď mlčení. Ale pořád mě trápí otázka: Proč jsme si přestaly důvěřovat? Je to vina dnešní doby? Nebo jsem někde udělala chybu já?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle zažila… Jak byste to řešili vy? Myslíte si, že by rodiče měli znát partnery svých dětí? Nebo jim máme dát víc svobody?