Proč musím vždycky všechno platit já? Můj život mezi láskou, penězi a mlčením

„Zase jsem to zaplatila já,“ šeptám si pro sebe, když vkládám účtenku za nákup do peněženky. V kuchyni slyším, jak Tomáš zapíná televizi a volá: „Anno, můžeš mi přinést pivo?“ V tu chvíli se mi sevře žaludek. Už ani nevím, kdy jsem naposledy slyšela slovo „děkuju“ nebo kdy jsme naposledy řešili, kdo co zaplatí. Všechno je na mně.

„Tomáši, můžeš mi říct, proč nikdy nepřispěješ na nákupy?“ vyhrkne ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet. On ani neodtrhne oči od obrazovky. „Ale prosím tě, vždyť platím benzín, když jedeme na chalupu,“ odpoví s ledovým klidem. V tu chvíli mám chuť křičet. Benzín na chalupu! To je jednou za měsíc. Ale chleba, mléko, dětské boty, školní výlety – to všechno platím já.

Sedím v ložnici a v ruce svírám výpis z účtu. Zase jsem přečerpala limit. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Možná jsem měla být tvrdší už na začátku vztahu. Možná jsem neměla být tak ochotná a vstřícná. Ale tehdy mi to přišlo normální – Tomáš byl vtipný, pozorný, uměl mě rozesmát. Jenže teď mám pocit, že mě jeho lhostejnost dusí.

Vzpomínám si na naši první dovolenou v Chorvatsku. Byli jsme mladí, zamilovaní a já platila hotel i večeře s tím, že mi to Tomáš „někdy vrátí“. Nevrátil nikdy nic. Tehdy mi to nevadilo. Dneska mě to bolí.

„Mami, můžu jet s Honzou na lyžák?“ přiběhne dcera Klárka. „Stojí to pět tisíc.“ Srdce mi poskočí – kde ty peníze vezmu? „Musím se zeptat tatínka,“ odpovím a vím, že je to lež. Stejně to zaplatím já. Jako vždycky.

Večer sedíme u stolu a já se snažím začít rozhovor: „Tomáši, Klárka by chtěla jet na lyžák. Stojí to pět tisíc.“ Tomáš zvedne obočí: „To je nějaký drahý, ne? To snad nemusí jet každý rok.“ Klárka sklopí oči a já cítím vztek i bezmoc zároveň.

Začínám si všímat, že se Tomáš vyhýbá i malým platbám. Když jdeme do restaurace s přáteli, vždycky čeká, až vytáhnu peněženku já. Když přijde složenka za elektřinu, položí ji na můj stůl beze slova. Když potřebuje nové boty do práce, koupí si ty nejlevnější a pak mi vyčítá, že já utrácím za děti.

Jednou večer u vína se svěřuji kamarádce Lence: „Mám pocit, že jsem pro něj jen bankomat.“ Lenka se zamračí: „A proč mu to dovoluješ? Proč si s ním nepromluvíš?“ Jenže já už jsem to zkoušela tolikrát! Vždycky skončíme hádkou nebo tichým dusnem.

Začínám být unavená. Nejen fyzicky – z práce, domácnosti a dětí – ale hlavně psychicky. Přestávám věřit tomu, že se něco změní. Přestávám věřit i tomu, že mě Tomáš opravdu miluje. Možná mě má rád jen proto, že mu usnadňuju život.

Jednoho dne přijde Tomáš domů dřív a najde mě u stolu s hlavou v dlaních. „Co je ti?“ zeptá se poprvé po dlouhé době starostlivě. „Nic,“ odpovím automaticky. Ale pak už to nevydržím: „Jsem unavená z toho všeho. Z toho, že všechno platím já. Že se nikdy nezeptáš, jestli mám dost peněz.“

Tomáš chvíli mlčí a pak řekne: „Já myslel, že ti to nevadí.“ V tu chvíli mi dojde, jak moc jsme se odcizili. Jak moc jsme každý jinde.

Začínám přemýšlet o rozvodu. Ale bojím se – kvůli dětem, kvůli tomu, co řekne rodina. Moje máma by řekla: „Vydrž to, chlapi jsou všichni stejní.“ Ale já už nechci jen vydržet.

Jednoho večera sedíme s Klárkou u stolu a ona se mě tiše zeptá: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ V tu chvíli vím, že musím něco změnit – kvůli sobě i kvůli dětem.

Začínám šetřit každou korunu stranou. Plánuji útěk – nový začátek bez Tomáše. Ale pořád váhám. Co když je chyba ve mně? Co když jsem měla být důraznější? Co když Tomáš opravdu nechápe, jak moc mě jeho chování bolí?

Dnes večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím o tom všem a ptám se sama sebe: Jak dlouho ještě vydržím žít v tomhle tichém zoufalství? A kolik žen kolem mě prožívá totéž – jen o tom mlčí?