„Říkat své tchyni ‚mami‘: Myslíte to opravdu vážně?“

Mám husí kůži, kdykoli mluvím se svou nejlepší kamarádkou, Eliškou. Je to nejbližší osoba na světě, kromě mé rodiny. Držíme spolu a podporujeme se jako sestry. Byla na mé svatbě a já na její. Na všech třech. Samozřejmě si už nevoláme každý den, protože máme své vlastní děti a starosti. Ale když se setkáme, je to jako by žádný čas neuplynul.

Eliška a já jsme se seznámily na vysoké škole a od té doby jsme byly nerozlučné. Sdílely jsme všechno—tajemství, sny, obavy. Když se vdávala za Jakuba, byla jsem její svědkyně. Když jsem se vdávala za Petra, byla ona mou svědkyní. Byly jsme tu jedna pro druhou v dobrém i zlém.

Ale něco se změnilo po jejím třetím manželství s Honzou. Eliška začala říkat své tchyni „mami“. Připadalo mi to divné, protože pro mě je „mami“ žena, která tě porodila, která tě vychovala, která tě zná do hloubky. Nemohla jsem pochopit, proč by Eliška použila tak intimní termín pro někoho, koho sotva znala.

Jednoho dne jsem se jí u kávy konečně zeptala.

„Eliško, proč říkáš Honzově mámě ‚mami‘?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet tón nenucený.

Podívala se na mě trochu překvapeně. „No, ona mě o to požádala. Řekla, že by se tak cítila více jako rodina.“

„Ale nepřipadá ti to divné? Myslím, máš svou vlastní mámu,“ naléhala jsem.

Eliška si povzdechla. „Je to složité, Anno. Můj vztah s vlastní mámou byl vždycky napjatý. Honzova máma byla více podpůrná a láskyplná než moje vlastní matka kdy byla.“

Přikývla jsem a trochu více pochopila. Ale stále mi to nesedělo. Moje máma a já jsme měly své vzestupy a pády, ale pořád to byla moje máma. Nikdo ji nemohl nahradit.

Jak čas plynul, Eliška a já jsme se odcizily. Naše rozhovory byly méně časté a když jsme mluvily, bylo to nucené. Zdálo se mi, že se mění způsoby, kterým jsem nerozuměla nebo se s nimi nemohla ztotožnit.

Jednoho večera mi zavolala Eliška. Zněla rozrušeně.

„Anno, můžeme se setkat? Opravdu potřebuji mluvit,“ řekla třesoucím se hlasem.

Setkaly jsme se v naší oblíbené kavárně. Eliška vypadala vyčerpaně, oči měla červené od pláče.

„Co se děje?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„Je to Honza,“ řekla a slzy jí tekly po tváři. „Podvádí mě.“

Byla jsem v šoku. Honza vždycky vypadal jako dokonalý manžel.

„Je mi to moc líto, Eliško,“ řekla jsem a chytila ji za ruku.

„Nevím, co mám dělat,“ vzlykala. „Jeho máma stojí na jeho straně. Říká, že pro něj nejsem dost dobrá.“

Srdce mi pro ni pukalo. Žena, kterou nazývala „mami“, se proti ní obrátila v době její největší potřeby.

„Eliško, zasloužíš si něco lepšího,“ řekla jsem pevně. „Musíš se postavit sama za sebe.“

Přikývla a utírala si slzy. „Vím to. Ale je to tak těžké.“

Seděly jsme tam hodiny, mluvily a plakaly spolu. Snažila jsem se být tu pro ni co nejvíce mohla, ale bylo jasné, že naše přátelství se navždy změnilo.

Eliška nakonec Honzu rozvedla a odstěhovala se pryč. Ztratily jsme kontakt poté. Slyšela jsem od společných přátel, že se jí daří lépe, ale nikdy jsme se znovu nespojily.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nazývat někoho „mami“ z něj nedělá rodinu. Skutečná rodina je tu pro tebe bez ohledu na všechno, v dobrých i špatných časech. A někdy ani ta nejbližší přátelství nevydrží bouře života.