Rozdělená rodina: Boj o druhé dítě

„To už snad nemyslíš vážně, Alexandro! Vždyť už mám dvě dospělé děti, proč bych měl začínat znovu?“ Petrův hlas se rozléhá kuchyní našeho bytu na Vinohradech. Je páteční večer, venku prší a já stojím opřená o linku, ruce se mi třesou. V hlavě mi hučí. Už zase ta samá hádka. Už zase stejný argument.

„Protože já to tak cítím, Petře! Protože chci, abychom měli ještě jedno dítě. Chci, aby náš Matýsek měl sourozence. Nechci, aby byl sám.“ Snažím se mluvit klidně, ale hlas mi praská. Matýsek spí v dětském pokoji a já doufám, že nás neslyší.

Petr si sedne ke stolu, hlavu složí do dlaní. „Alexandro, je mi pětapadesát. Za pár let půjdu do důchodu. Chci si užívat klidu, ne zase vstávat k plínkám a nočním dětským horečkám. Už jsem to zažil dvakrát. S Lenkou i s Evou. A jak to dopadlo? Rozvodem.“

Vím, že má pravdu. Jeho syn Tomáš je už dospělý, studuje v Brně, dcera Klára je v maturitním ročníku na gymnáziu v Plzni. Obě děti vidíme jen občas – Tomáš přijede na víkend jednou za půl roku, Klára se ozve jen když potřebuje peníze na školní výlet. Přesto cítím, že naše rodina není úplná.

Sedím v ložnici a dívám se na fotky z dovolené v Krkonoších. Matýsek se směje na lanovce, Petr ho drží v náručí. Vypadáme šťastně. Ale já vím, že uvnitř mě něco chybí. Touha po druhém dítěti mě pálí jako žhavé uhlíky.

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. Jana mi řekla: „Alex, máš všechno – zdravého syna, manžela, byt v Praze. Proč to riskovat?“ Ale já nemůžu přestat myslet na to, jaké by to bylo mít doma ještě jedno miminko. Ségra mi radí: „Zkus to nechat být. Třeba tě to přejde.“ Jenže mě to nepřechází.

Jednou večer sedíme s Petrem u vína a on najednou řekne: „Víš, že tě miluju. Ale já už prostě nemůžu začínat znovu. Nechci být dědeček svému vlastnímu dítěti.“

„A co když já bez toho nebudu šťastná?“ vyhrknu.

Dlouho mlčíme. Pak Petr vstane a odejde spát do obýváku.

Začínám si všímat, jak se mezi námi tvoří propast. Přestáváme spolu mluvit o budoucnosti. Každý žijeme ve svém světě – já ve snech o dalším dítěti, on v touze po klidu a jistotě.

Jednoho dne přijde Tomáš na návštěvu. Sedíme u stolu a Petr mu nalévá polévku.

„Tati, proč jste tak napjatí?“ zeptá se Tomáš.

Petr se na mě podívá a pak řekne: „Máma by chtěla další dítě.“

Tomáš se zamračí: „A proč ne? Já bych bráchu nebo ségru klidně bral.“

Petr se rozčílí: „Protože už na to nemám sílu! Chci žít svůj život!“

Tomáš pokrčí rameny a obrátí se ke mně: „Mami, jestli to chceš, bojuj za to.“

Ta slova mi zní v hlavě ještě dlouho poté, co Tomáš odejde.

Začínám si psát deník. Každý večer si zapisuji své pocity – strach z budoucnosti, bolest z odmítnutí, ale i lásku k Petrovi a Matýskovi. Přemýšlím o tom, jestli mám právo chtít víc, když už mám tolik.

Jednoho rána najdu Petra sedět na balkoně s hrnkem kávy.

„Petře,“ začnu opatrně, „co kdybychom šli k manželské poradkyni? Třeba nám pomůže najít cestu.“

Petr dlouho mlčí a pak přikývne.

U poradkyně sedíme naproti sobě jako cizí lidé. Vyprávím o své touze po druhém dítěti, Petr o svém strachu ze stárnutí a únavy.

Poradkyně se nás ptá: „Co je pro vás důležitější – vaše vlastní štěstí nebo štěstí toho druhého?“

Nevím odpovědět.

Doma je ticho. Petr tráví večery u televize, já čtu články o pozdním mateřství a diskutuji anonymně na internetových fórech. Zjišťuji, že nejsem sama – spousta žen v mém věku řeší totéž.

Jednou večer mě Petr obejme a šeptne: „Nechci tě ztratit.“

Rozpláču se mu na rameni.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli dokážu svou touhu potlačit nebo jestli nás to rozdělí úplně. Ale jedno vím jistě – největší boj je ten uvnitř nás samotných.

Někdy si říkám: Má člověk právo chtít víc, když už má tolik? A co když právě tohle „víc“ je klíčem ke štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?