„Rozdělíme si účet, prosím tě“ — Příběh o moderních schůzkách a červených vlajkách

„Takže… rozdělíme si účet, prosím tě?“ Tomáš se na mě podíval přes stůl v přeplněné vinohradské restauraci, kde jsme seděli už třetí hodinu. Jeho hlas byl klidný, skoro až samozřejmý, ale v jeho očích jsem zahlédla něco, co mě zneklidnilo. Možná to byla ta lehká netrpělivost, možná jen odraz světla od sklenky vína. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek.

„Jasně,“ odpověděla jsem automaticky a snažila se usmát, i když mi v břiše začal růst podivný uzel. Vždycky jsem byla samostatná, nikdy jsem nečekala, že za mě muž všechno zaplatí. Ale tentokrát… tentokrát jsem čekala něco jiného. Možná proto, že Tomáš byl první člověk po dlouhé době, se kterým jsem si dokázala představit něco víc než jen pár zpráv na Tinderu a rychlou kávu na Andělu.

Cestou domů jsem se dívala z okna tramvaje číslo 22 a přemýšlela, proč mě ta situace tak rozhodila. Vždyť je to normální, ne? Doba se změnila, ženy jsou nezávislé, emancipované. Ale proč jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda? Možná to nebylo o penězích. Možná to bylo o tom, jak se Tomáš ani na vteřinu nezamyslel, jestli bych třeba neocenila nějaké gesto. Nešlo o stovku za víno. Šlo o princip.

Doma mě čekala máma s typickým výrazem: „Tak co, jaký byl?“ Sedla jsem si ke stolu a začala vyprávět. „Víš, mami… on navrhl, abychom si rozdělili účet.“ Máma se zamračila. „To už je dneska normální? Za nás by tohle chlap nikdy neudělal.“

„Ale mami…“ začala jsem se bránit, „doba je jiná.“ Ale sama jsem tomu nevěřila. Vzpomněla jsem si na tátu, jak vždycky trval na tom, že první večeři platí on. Ne proto, že bych byla neschopná si zaplatit sama, ale protože chtěl ukázat zájem. Chtěl mě rozmazlit. Chtěl být gentleman.

Další den mi Tomáš napsal: „Bylo to fajn. Zopakujeme to někdy?“ Chvíli jsem váhala s odpovědí. Chtěla jsem napsat ano, chtěla jsem mu dát šanci. Ale v hlavě mi pořád zněla ta věta: „Rozdělíme si účet.“

V práci jsem to probírala s kolegyní Lenkou. „Hele, já bych to neřešila,“ mávla rukou. „Aspoň víš, že tě nebude brát jako samozřejmost.“ Ale pak se zamyslela: „Na druhou stranu… když chlap neumí udělat ani malé gesto, co od něj čekáš dál?“

Začala jsem si všímat detailů. Tomáš byl milý, pozorný, ale vždycky trochu odtažitý. Nikdy mi neotevřel dveře, nikdy nenavrhl, že mě doprovodí domů. Vždycky jsme se loučili na zastávce metra s tím jeho typickým: „Tak čau.“

Jednou večer jsme seděli u něj doma a povídali si o rodině. „Moji rodiče jsou rozvedení,“ řekl tiše. „Máma mě vychovávala sama a vždycky mi říkala, že ženský si musí umět poradit.“ Najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Tomáš nebyl lakomý ani necitlivý. Jen měl jiné vzorce.

Ale co já? Co vlastně chci? Chci být ta silná žena, která všechno zvládne sama? Nebo chci občas cítit oporu? Vzpomněla jsem si na své minulé vztahy – na Petra, který mi kupoval květiny jen proto, aby zamaskoval své nevěry; na Honzu, který mi platil večeře a pak mi to vyčítal při každé hádce.

Jednoho dne jsme s Tomášem šli do kina. Když jsme stáli u pokladny, vytáhla jsem peněženku dřív než on. „Nech to na mně,“ řekl najednou a já zůstala stát s otevřenou pusou. „Fakt?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jo,“ usmál se nejistě. „Vím, že minule to bylo divný… Jenom prostě… já nevím, jak se to dneska dělá správně.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o peníze ani o gesta samotná. Jde o to, jestli jsme ochotni naslouchat jeden druhému a hledat kompromis.

Ale stejně mi v hlavě pořád zněly máminy rady a vlastní nejistoty. Když jsme se večer rozloučili před mým domem, objal mě pevněji než obvykle a já cítila zvláštní klid i smutek zároveň.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem: Kolikrát ještě budu muset řešit svoje hranice? Kolikrát ještě přehlédnu červené vlajky jen proto, že nechci být sama?

Možná je čas přestat hledat dokonalost a začít hledat opravdovost.

A co vy? Kde je vaše hranice mezi kompromisem a tím, co už nechcete tolerovat? Jak poznáte červenou vlajku dřív, než vás zraní?