„Roztržka s mou nejlepší kamarádkou: Zpochybnila mou budoucnost bez manžela“

Nikdy bych si nemyslela, že to budu psát, ale tady jsem, snažím se pochopit roztržku s mou nejlepší kamarádkou Janou. Byly jsme nerozlučné od vysoké školy, sdílely jsme všechno od našich nejhlubších tajemství po naše nejdivočejší sny. Ale teď to vypadá, že se mezi námi otevřela propast a nevím, jestli ji někdy dokážeme překlenout.

Všechno to začalo minulou sobotu v naší obvyklé kavárně. Popíjely jsme mimosy a doháněly novinky ze života, když se rozhovor nečekaně zvrtl. Jana se mě z ničeho nic zeptala: „Co bys dělala, kdyby ses s Petrem rozvedla? Jak by ses uživila?“

Byla jsem zaskočená. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas.

„No,“ pokračovala, „nemáš práci. Jsi na něm úplně závislá. Co když se něco stane?“

Její slova mě zasáhla jako facka. Cítila jsem, jak mi tváře hoří hněvem a rozpaky. „Petr a já máme silný vztah,“ odvětila jsem. „Důvěřuji mu naprosto. Proč bych potřebovala práci, když jsme spolu šťastní?“

Jana zavrtěla hlavou, její výraz byl směsicí lítosti a frustrace. „Nejde o důvěru, Eliško. Jde o to být připravená na cokoliv. Nemůžeš se spoléhat na někoho jiného pro celou svou budoucnost.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. To přicházelo od Jany, mé nejlepší kamarádky, osoby, která mě měla podporovat za všech okolností. „Chceš říct, že jsem naivní?“ opáčila jsem.

„Říkám, že musíš být realistická,“ odpověděla zvýšeným hlasem. „Co když tě opustí? Co když se mu něco stane? Musíš o těchto věcech přemýšlet.“

Hádka se odtud jen stupňovala, každá z nás házela obvinění a zraňující slova na tu druhou. Když jsme opustily restauraci, obě jsme byly rozzuřené a věděla jsem, že naše přátelství utrpělo vážnou ránu.

V následujících dnech jsem si ten rozhovor přehrávala stále dokola v hlavě. Měla Jana pravdu? Byla jsem naivní? Petr a já jsme vždy měli tradiční uspořádání—on pracoval a já se starala o domácnost. Bylo to to, co jsme oba chtěli a na čem jsme se dohodli. Ale teď se začaly vkrádat pochybnosti.

Snažila jsem se o tom mluvit s Petrem, ale on to odbyl. „Jana jen žárlí,“ řekl. „Přeje si mít to, co máme my.“

Možná měl pravdu. Možná Jana jen záviděla náš vztah. Ale semínko pochybností bylo zaseto a rostlo.

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dříve neviděla—jak Petr někdy přichází domů pozdě bez vysvětlení, jak se občas zdá být vzdálený. Byly to známky toho, že je něco špatně? Nebo jsem byla jen paranoidní?

Jednou v noci, když jsem ležela v posteli a zírala do stropu, jsem si uvědomila, že Janina slova udělala víc než jen zranila mě—donutila mě zpochybnit vše, co jsem si myslela o svém životě a manželství.

Rozhodla jsem se Janě ozvat s nadějí, že si promluvíme a možná zachráníme naše přátelství. Ale když jsem jí zavolala, neodpověděla. Dny se změnily v týdny a stále žádná odpověď. Bylo jasné, že naše přátelství může být nenapravitelně poškozeno.

Nakonec mě Janiny otázky přinutily čelit nepříjemným pravdám o mém životě. Možná měla pravdu—možná bych měla o své budoucnosti přemýšlet pečlivěji. Ale cena za toto uvědomění byla vysoká: ztráta přátelství, které pro mě znamenalo celý svět.

Co se týče mě a Petra, stále jsme spolu, ale mezi námi je nová napětí, nevyřčené uznání toho, že věci nejsou tak dokonalé, jak se zdály být. A i když to nerada přiznávám, Janina slova mi stále zní v hlavě jako neustálá připomínka toho, že nic v životě není zaručeno.