Rozvodová válka: Boj o děti a vlastní hodnotu po třinácti letech manželství

„Tohle už není život, Lucie. Jen přežíváš,“ šeptám si do zrcadla, zatímco si stahuji vlasy do culíku a snažím se zamaskovat kruhy pod očima. Je sobotní ráno, děti ještě spí a Petr… Petr už dávno odešel na tenis. Jako každou sobotu. V kuchyni zůstaly jeho špinavé hrnky a v lednici vzkaz: „Kup mléko.“

Třináct let. Třináct let jsem byla jeho ženou, matkou našich dvou dětí, Anežky a Matěje. Třináct let jsem se snažila být dokonalá – upravená, usměvavá, chápavá. A stejně jsem poslední roky slyšela jen ticho. Když jsem se zeptala: „Petře, co je mezi námi špatně?“, odpověděl: „Nevím. Prostě to tak je.“

Před měsícem jsem našla odvahu a řekla mu, že chci rozvod. Nezvedl ani obočí. Jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“ Ale když jsem zmínila, že chci děti do své péče, poprvé po letech jsem v jeho očích zahlédla vztek.

„To ti nedovolím,“ vyštěkl tehdy. „Děti patří oběma.“

Od té chvíle začala válka. Každý den je teď napjatý jak struna. Doma se míjíme jako cizí lidé. Děti to cítí – Anežka se ptá, proč je táta pořád pryč, Matěj se v noci budí a pláče.

Moje kamarádka Jana mi řekla: „Najdi si dobrého právníka.“ A tak jsem skončila v kanceláři u paní doktorky Novotné. Byla přímá: „Lucie, připravte se na to nejhorší. Petr má vlivné známé a bude bojovat.“

Začaly týdny plné papírování, schůzek a nekonečných hádek. Petr mi vyčítal každou minutu, kdy jsem nebyla doma – i když to byl on, kdo mě nutil jít zpátky do práce po mateřské. „Nejsi dost dobrá máma,“ řekl mi jednou večer, když jsme se hádali o střídavou péči.

„A ty jsi dost dobrý táta?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.

Mlčel. Pak práskl dveřmi.

Začala jsem pochybovat o sobě. O tom, jestli mám právo chtít děti u sebe. O tom, jestli nejsem sobecká. Když jsem to řekla paní doktorce Novotné, položila mi ruku na rameno: „Lucie, vy jste jejich máma. Vy víte nejlíp, co potřebují.“

Jenže co když ne? Co když jim tím vším ubližuju?

Jednoho večera přišla Anežka za mnou do ložnice. „Mami, proč jsi smutná?“ ptala se a objala mě kolem krku.

„Protože mám strach,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

„Já taky,“ zašeptala.

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o mě a Petra. Jde hlavně o ně – o děti, které si zaslouží klid a lásku.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr začal dělat scény před dětmi – křičel na mě kvůli maličkostem, schválně chodil domů pozdě a pak jim nosil dárky, aby si je naklonil na svou stranu.

Jednou večer přišel domů opilý a začal mi vyčítat: „Ty si myslíš, že jsi lepší? Že tě někdo bude chtít? Podívej se na sebe!“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem se snažila vypadat dobře – nejen kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. Ale v tu chvíli jsem se cítila jako nula.

Druhý den ráno jsem seděla u kávy s Janou a rozbrečela se: „Možná má pravdu. Možná už za nic nestojím.“

Jana mě objala: „Lucie, nesmíš mu to dovolit. Jsi silná ženská. Bojuj!“

A tak jsem bojovala dál. Každý den jsem vstávala s novým odhodláním – kvůli dětem i kvůli sobě.

Soudní stání bylo peklo. Petr tam seděl s ledovým klidem a jeho právník mě cupoval na kousky: „Paní Lucie často pracuje přesčas… Děti tráví hodně času u babičky…“

Cítila jsem se malá a bezmocná.

Ale pak přišla řada na mě. Podívala jsem se soudkyni do očí a řekla: „Ano, pracuji. Ale vždycky jsem tu pro své děti byla. Vždycky jsem je ukládala ke spánku, vždycky jsem je objímala, když plakaly.“

Soudkyně mlčky přikývla.

Po stání jsme s Petrem stáli před soudní budovou. Mlčeli jsme dlouho.

Pak řekl tiše: „Nevím, kde jsme to ztratili.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem.

Nakonec soud rozhodl – děti zůstanou u mě, Petr je bude vídat každý druhý víkend.

Bylo to vítězství? Možná na papíře ano. Ale v srdci zůstala bolest – kvůli dětem, kvůli ztraceným rokům i kvůli sobě samé.

Dnes večer sedím v dětském pokoji a sleduji Anežku s Matějem, jak si kreslí obrázky rodiny. Jsme tam všichni – já, Petr i oni dva.

Přemýšlím: Je možné začít znovu? Najdu ještě někdy sama sebe? Nebo už navždy zůstanu tou ženou s kruhy pod očima a zlomeným srdcem?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vlastní štěstí i za cenu bolesti?