„Samozřejmě, že ti pomůžu“ – Řekla Moje Sestra, Pak Požadovala Peníze za Hlídání

Byl chladný podzimní večer, když jsem se ocitla v úzkých. Mého manžela právě propustili z práce a naše finanční situace se stávala čím dál tím zoufalejší. S dvěma malými dětmi na starosti jsem zoufale potřebovala pomoc. Moje sestra, Jana, byla vždycky mým opěrným bodem, takže jsem se rozhodla jí zavolat.

„Jano, opravdu potřebuji tvoji pomoc,“ řekla jsem s hlasem třesoucím se úzkostí. „Můžeš na pár dní pohlídat děti, zatímco se pokusím vše vyřešit?“

„Samozřejmě, že ti pomůžu,“ odpověděla Jana bez váhání. Její slova byla jako teplá deka v chladné noci, nabízející mi záblesk naděje v temné době.

Jana dorazila následující ráno, jako obvykle veselá. Hrála si s dětmi, vařila jídla a dokonce pomáhala s prádlem. Na chvíli to vypadalo, že by všechno mohlo být v pořádku. Ale jak dny plynuly, všimla jsem si změny v jejím chování. Zdála se být vzdálená, téměř rozhořčená.

Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, Jana konečně promluvila. „Víš, přemýšlela jsem,“ začala neobvykle vážným tónem. „Nemůžu to dělat zadarmo. Mám své vlastní účty k placení.“

Byla jsem zaskočená. „Ale Jano, jsi moje sestra. Myslela jsem, že chceš pomoci.“

„Chci pomoci,“ odpověděla, „ale také se musím postarat o sebe. Pokud mám dál hlídat děti, potřebuji, abys mi platila.“

Její slova mě zasáhla jako facka do tváře. Vždycky jsem věřila, že rodina by měla podporovat jeden druhého bezpodmínečně. Ale tady byla moje sestra, která požadovala peníze v době, kdy jsem sotva mohla vyjít s penězi.

„Kolik požaduješ?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas klidný.

„5000 korun týdně,“ řekla bez váhání.

„5000 korun týdně?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Jano, teď si to nemůžu dovolit.“

„Pak by sis možná měla najít někoho jiného,“ řekla chladně.

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík a oči se mi plní slzami. „Myslela jsem, že ti na nás záleží,“ zašeptala jsem.

„Záleží mi na vás,“ trvala na svém. „Ale zájem neplatí účty.“

Následující ráno Jana odešla bez rozloučení. Zůstala jsem sama se svými dvěma dětmi a s těžkým pocitem v hrudi. Váha našich finančních problémů byla těžší než kdy jindy.

Dny se změnily v týdny a naše situace se jen zhoršovala. Můj manžel měl potíže najít práci a účty se stále hromadily. Obrátila jsem se na přátele a další členy rodiny o pomoc, ale všichni měli své vlastní problémy.

Jednoho večera, když jsem seděla na gauči a děti spaly ve svých postelích, dostala jsem od Jany textovou zprávu. „Je mi líto, jak to dopadlo,“ stálo v ní. „Doufám, že to chápeš.“

Neodpověděla jsem. Nebylo co říct.

Na konci jsme museli prodat náš dům a přestěhovat se do malého bytu. Můj manžel nakonec našel práci, ale plat byl výrazně nižší než ten předchozí. Museli jsme se spokojit s tím málem, co jsme měli.

Co se týče Jany, odcizily jsme se. Pouto, které jsme kdysi sdílely, bylo rozbito jejím požadavkem na peníze v době, kdy jsem ji nejvíce potřebovala. Byla to bolestivá lekce o tvrdých realitách života a omezích rodinné podpory.