Sedm bezesných nocí: Jak mi nedostatek spánku vzal manžela a rozbil naši rodinu

„Petr, už zase nespíš? Prosím tě, pojď si lehnout,“ šeptám do tmy, zatímco se v dětském pokoji ozývá tiché oddechování naší pětileté Kláry. Hodiny ukazují 3:17 ráno. Petr sedí v kuchyni, zírá do zdi a třese se. Už sedmou noc za sebou.

„Nech mě být, Jano. Prostě to nejde,“ odpovídá tiše, ale v jeho hlase je napětí, které jsem u něj nikdy neslyšela. Vždycky byl klidný, rozvážný, můj opěrný bod. Teď mám pocit, že se mi pod rukama rozpadá.

Začalo to nenápadně. Petr měl v práci těžký týden – nový šéf, reorganizace, strach z výpovědi. První noc se převaloval a ráno byl podrážděný. Druhou noc už vůbec neusnul. Třetí den přišel domů pozdě, s kruhy pod očima a bez úsměvu. „Jsem jen unavený,“ tvrdil.

Jenže únava se změnila v apatii. Přestal jíst, nemluvil s Klárou, na mě štěkal kvůli maličkostem. Když jsem mu nabídla pomoc – čaj na spaní, společnou procházku, návštěvu lékaře – odmítl všechno. „Nechci o tom mluvit,“ uzavřel.

Pátou noc jsem ho našla sedět na balkoně v pyžamu a s cigaretou, i když před Klárou slíbil, že už nikdy nebude kouřit. „Co se to s tebou děje?“ ptala jsem se zoufale. Mlčel.

Šestý den přišla jeho matka Marie. „Péťo, pojď domů ke mně na pár dní. Odpočineš si,“ navrhla mu. Já stála v předsíni s Klárou v náručí a cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě. Petr si sbalil pár věcí a odešel beze slova rozloučení.

Od té chvíle přestal odpovídat na zprávy i telefonáty. Klára se mě ptala: „Kdy přijde táta?“ A já jsem nevěděla, co jí říct.

Každý večer jsem seděla v kuchyni a přehrávala si poslední týdny. Kde jsem udělala chybu? Měla jsem být trpělivější? Měla jsem ho donutit k lékaři? Nebo jsem měla být tvrdší a postavit se jeho matce?

Jednou večer mi přišla zpráva od Marie: „Petr potřebuje klid. Prosím tě, nepiš mu.“ Rozplakala jsem se vzteky i bezmocí. Jak může jeho matka rozhodovat o našem manželství?

Klára začala být neklidná, v noci se budila a volala tátu. Přestala jíst oblíbené palačinky a ve školce si stěžovala na bolesti bříška. Učitelka mi řekla: „Klára je poslední dny smutná a uzavřená.“

Zatímco Petr spal u své matky, já jsem bojovala s každodenností – práce na home office, domácnost, dítě, samota. Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli je tohle konec našeho příběhu.

Jednoho rána zazvonil telefon. Byl to Petrův kolega Tomáš: „Jano, promiň, že volám… Petr dneska nepřišel do práce a šéf je naštvaný. Nevíš, co s ním je?“ Zmohla jsem se jen na: „Nevím.“

Začala jsem mít strach. Co když Petr spadne do deprese? Co když udělá něco nevratného? Zavolala jsem jeho matce – nezvedla to. Napsala jsem Petrovi dlouhou zprávu: „Prosím tě, vrať se domů aspoň kvůli Kláře. Potřebujeme tě.“ Odpověď nepřišla.

Sedmou noc jsem nespala ani já. V hlavě mi vířily myšlenky – co když už nikdy nebude jako dřív? Co když ho ztrácím navždy? Ráno jsem šla s Klárou do školky a cestou potkala sousedku paní Novotnou.

„Janičko, držte se,“ pohladila mě po ruce. „Můj muž měl taky nervové zhroucení po vyhazovu z práce. Trvalo to měsíce… Ale zvládli jsme to.“

Ta slova mi dala naději i strach zároveň.

Večer přišla další zpráva od Marie: „Petr potřebuje čas. Nech ho být.“ Rozhodla jsem se napsat poslední zprávu Petrovi: „Miluju tě a čekám na tebe doma. Ale nemůžu už bojovat sama.“

Dny plynuly a já začala chodit k psycholožce. Klára začala kreslit obrázky rodiny – vždycky tam byl táta s velkým otazníkem místo obličeje.

Po dvou týdnech Petr přišel domů. Byl hubený, zarostlý a oči měl prázdné.

„Jano… promiň,“ zašeptal ve dveřích.

„Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem.

„Nevím… prostě jsem nemohl dýchat… všechno mě dusilo…“

Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé po letech jsme si povídali upřímně o všem – o strachu z práce, o jeho pocitu selhání jako otce i manžela, o tom, jak ho nedostatek spánku přivedl na pokraj zhroucení.

Nevím, jestli naše rodina bude ještě někdy stejná. Ale vím jedno – někdy stačí pár bezesných nocí a všechno je jinak.

Ptám se sama sebe: Může láska přežít i takovou bouři? A kolik bolesti ještě vydržíme, než nás to zlomí úplně?