Skok do manželství: Když láska nestačí
„Tohle nemůžeš myslet vážně, Petro!“ křičím přes kuchyňský stůl, kde ještě před pár měsíci voněla ranní káva a smáli jsme se spolu. Teď tu stojím s rukama v pěst a srdcem bušícím až v krku. Petr se na mě dívá tím svým chladným pohledem, který jsem dřív považovala za klidný a rozvážný. „Jitko, už jsme to probírali. Ten byt je napsaný na mě. Ty jsi svůj prodala dobrovolně. Co ode mě vlastně chceš?“ Jeho hlas je ledový a já cítím, jak mi po tváři stéká slza.
Všechno to začalo tak krásně. Bylo mi třicet a po rozchodu s Tomášem jsem si potřebovala pročistit hlavu. Kamarádka mě přemluvila na dovolenou do Chorvatska. Tam jsem potkala Petra – vysoký, tmavovlasý, s tím zvláštním úsměvem, který mi připomínal první lásky z gymplu. První večer jsme spolu seděli na pláži, pili víno z plastových kelímků a povídali si o všem možném. Bylo to jako z filmu.
Po návratu do Prahy jsme se začali vídat častěji. Petr byl pozorný, nosil mi květiny, vařil večeře a poslouchal moje starosti z práce. Po půl roce mi navrhl, abych se k němu nastěhovala. Měla jsem malý byt na Žižkově, který jsem koupila po dědictví po babičce. Petr bydlel v prostorném bytě na Vinohradech, který zdědil po rodičích.
Když jsem to řekla mámě, seděla u kuchyňského stolu a míchala těsto na bábovku. „Jitko, promiň, ale není to trochu rychlé? Víš, jak to dopadlo s tvojí tetou Alenou. Nechci tě strašit, ale když prodáš byt a něco se pokazí…“
„Mami, prosím tě! Petr není jako strejda Milan. My se milujeme,“ smála jsem se tehdy a máma jen zavrtěla hlavou.
Byt jsem prodala za slušné peníze a část peněz jsme dali na společnou rekonstrukci Petrova bytu. Zbytek jsem si nechala na spořicím účtu – pro jistotu. Svatba byla malá, jen nejbližší rodina a pár přátel. Všichni říkali, jak nám to sluší.
První rok byl krásný. Společné snídaně na balkoně, výlety na kolech do Prokopského údolí, večery u Netflixu. Jenže pak přišla pandemie a Petr začal pracovat z domova. Najednou jsme byli spolu pořád a začaly vyplouvat na povrch věci, které jsme dřív neřešili.
Petr byl puntičkář – vadilo mu, když jsem nechala hrnek ve dřezu nebo zapomněla koupit mléko. Já zase nesnášela jeho poznámky o tom, jak utrácím za „zbytečnosti“. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem.
Jednou večer jsem si všimla, že Petr často píše zprávy nějaké „Katce“. Když jsem se zeptala, kdo to je, řekl jen: „Kolegině z práce.“ Ale jeho pohled uhýbal.
Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem mu telefon (což jsem si nikdy nemyslela, že udělám), ale nic konkrétního jsem nenašla. Jen spoustu smajlíků a pár pozvání na kávu.
Jednoho dne přišla rána – Petr přišel domů pozdě v noci a oznámil mi: „Jitko, myslím, že bychom si měli dát pauzu.“
„Cože? Po tom všem? Já prodala byt, všechno dala do našeho života…“
„To byla tvoje volba,“ řekl klidně a já měla chuť ho uhodit.
Začal proces rozvodu. Najednou se z milujícího manžela stal cizí člověk. Právníci, hádky o peníze, o nábytek, o každý talíř. Petr trval na tom, že byt je jeho – právně měl pravdu.
Máma mi nabízela, abych se k ní vrátila do paneláku v Modřanech. „Vždyť víš, že tě tu vždycky ráda uvidím,“ říkala mi do telefonu.
Ale já měla pocit selhání. Všichni moji kamarádi už měli děti nebo byli zasnoubení. Já byla najednou bez domova i bez manžela.
Jednoho večera jsem seděla sama v prázdném obýváku mezi krabicemi s věcmi a přemýšlela: Proč jsem neposlouchala mámu? Proč jsem si myslela, že láska vyřeší všechno?
Petr mezitím začal nový život – podle Instagramu jezdil na výlety s Katkou a jejími dětmi z předchozího vztahu.
Já začínám znovu od nuly. Hledám podnájem, chodím na terapie a snažím se pochopit, kde jsem udělala chybu.
Možná jsem byla naivní. Možná jsem jen moc věřila v pohádky.
Ale řekněte mi – je lepší riskovat kvůli lásce a spálit se, nebo celý život hrát na jistotu?