Skok do neznáma: Láska přes internet, svatba a hořké probuzení

„Terezo, jsi normální? Chceš si vzít chlapa, kterého jsi nikdy neviděla?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco táta jen mlčky zíral do hrnku s kávou. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. „Mami, já ho miluju! S Petrem si rozumíme jako nikdo jiný. Každý večer spolu mluvíme hodiny, zná mě líp než kdokoliv tady!“ bránila jsem se zoufale a v očích mě pálily slzy.

Všechno to začalo tak nevinně. Byla jsem po rozchodu s Honzou, který mě podvedl s kolegyní z práce, a cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Kamarádka Klára mi jednou večer řekla: „Zkus seznamku, třeba tam najdeš někoho, kdo tě bude opravdu chtít.“ A tak jsem si stáhla aplikaci a po pár trapných konverzacích narazila na Petra. Jeho profil byl obyčejný – fotka z výletu na Sněžku, vtipný popisek o tom, jak neumí vařit, ale zato umí rozesmát každého. Začali jsme si psát a já měla pocit, že jsme se znali celý život.

Každý den jsme si posílali dlouhé zprávy, sdíleli jsme fotky z dětství, smáli se nad našimi trapasy. Po dvou měsících jsme přešli na videohovory. Petr byl vždycky usměvavý, měl hluboký hlas a oči, ve kterých jsem se topila. Jednou večer mi řekl: „Terezo, mám pocit, že jsi ta pravá. Nikdy jsem s nikým necítil tohle spojení.“ A já věděla, že to cítím stejně.

Jednoho deštivého večera jsem mu napsala: „Co kdybychom to udělali naplno? Vzali se? Bez dlouhého čekání?“ Petr chvíli neodepisoval a já už si myslela, že jsem to přehnala. Pak přišla odpověď: „Ano! Vezmeme se. Chci tě poznat nejen přes obrazovku.“

Začali jsme plánovat svatbu. Bylo to šílené – nikdy jsme se neviděli naživo! Ale já byla přesvědčená, že to je osud. Máma byla proti tomu od začátku: „Takhle se vdávají jen blázni! Co když je to podvodník?“ Táta byl tišší, ale jednou mi řekl: „Terezko, jen si dej pozor na srdce.“

Svatbu jsme naplánovali v malém kostelíku na Vysočině. Klára byla moje svědkyně a pomáhala mi se vším – od šatů po výzdobu. Petr slíbil, že přijede den před svatbou z Ostravy. Den před obřadem jsem byla nervózní jako nikdy v životě. Volala jsem mu pořád dokola, ale nebral telefon. Psala jsem zprávy: „Kde jsi? Už jedeš?“ Odpověď nepřicházela.

Večer mi přišla zpráva: „Promiň, Terezo. Něco se stalo. Nemůžu přijet.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Volala jsem mu znovu a znovu – nic. Klára mě objala a šeptala: „Možná má jen strach…“ Já ale cítila, že je něco špatně.

Ráno v den svatby jsem seděla v bílých šatech na posteli a dívala se do zrcadla. Máma vešla do pokoje a viděla můj výraz: „On nepřijede, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou a rozplakala se. Máma mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsme byly opravdu blízko.

Petr už nikdy nenapsal. Jeho profil na seznamce zmizel, telefon byl vypnutý. Zůstala po něm jen prázdnota a spousta otázek bez odpovědí. Několik týdnů jsem nevycházela z domu. Lidé ve vsi si šeptali: „To je ta holka, co ji nechal ženich před oltářem…“

Jednoho dne mi přišel dopis bez zpáteční adresy. Bylo v něm jen pár vět: „Promiň mi to všechno. Nejsem ten, za koho ses mě považovala. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Slzy mi stékaly po tváři a poprvé jsem si připustila pravdu – byla jsem zamilovaná do iluze.

Dnes už vím, že láska přes internet může být krásná i krutá zároveň. Naučila jsem se víc věřit sama sobě a méně snít o pohádkách. Ale někdy večer si stejně položím otázku: Co kdybych tehdy neposlechla srdce? Nebo co kdyby Petr opravdu přijel? Myslíte si, že riskovat kvůli lásce stojí za to?