Skok do neznáma: Láska přes internet, svatba a nečekané loučení

„Terezo, jsi normální? Vždyť toho chlapa jsi nikdy neviděla!“ křičela na mě máma, když jsem balila kufr. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu v Ostravě, v ruce držela starý svetr a v hlavě mi hučelo. Všechno to začalo tak nevinně – komentář pod příspěvkem o Hrabalovi na literárním fóru. Petr mi odpověděl vtipně, s nadhledem, a já měla pocit, že mě někdo konečně chápe. Psali jsme si týdny, pak měsíce. Každý večer jsem čekala na jeho zprávy víc než na cokoliv jiného. A teď jsem měla jet do Brna. Na svatbu. S ním.

„Mami, já ho miluju. Vím to,“ šeptla jsem, ale znělo to spíš jako prosba než jistota. Táta mlčel, jen si nervózně pohrával s klíči od auta. „Terezo, tohle není normální. Lidi se berou po letech, ne po pár měsících psaní,“ ozvala se sestra Jana z kuchyně. „A co když je to úchyl? Nebo podvodník?“

Všichni měli strach. Já taky. Ale něco ve mně křičelo, že musím jít. Že když to neudělám, budu celý život litovat. Vlak do Brna odjížděl v šest ráno. Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely všechny naše rozhovory – o knihách, snech, dětství i strachu ze samoty. Petr byl jiný než všichni kluci z Ostravy. Citlivý, chytrý, laskavý.

Na nádraží jsem byla první. Kufr těžký, srdce ještě těžší. Když vlak zastavil v Brně, ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila mobil. Petr čekal na peróně s růží v ruce. Vypadal přesně jako na fotkách – možná trochu unavenější, ale jeho úsměv byl stejný.

„Ahoj, Terezo,“ řekl tiše a objal mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy. „Jsi skutečná,“ zašeptal mi do vlasů.

První hodiny byly nádherné. Procházeli jsme se po Špilberku, smáli se a povídali si jako staří známí. Večer jsme šli do malé kavárny na Veveří a já měla pocit, že svět je konečně v pořádku.

Pak přišla svatba. Malá obřadní síň na radnici, jen pár jeho přátel a moje sestra Jana, která nakonec přijela jako svědek. Byla jsem nervózní, ale šťastná. Petr mi navlékl prstýnek a já mu slíbila věrnost navždy.

První dny byly jako sen. Vařili jsme spolu večeře, četli si nahlas básně a plánovali budoucnost. Jenže pak začaly praskat první bubliny.

Petr byl často zamyšlený a unikal do svého světa. Pracoval z domu jako programátor a někdy celé dny nemluvil. Já se snažila najít práci v cizím městě, ale bez úspěchu. Peníze docházely a napětí rostlo.

Jednou večer jsem našla Petra sedět potmě v kuchyni. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nevím… Možná jsme udělali chybu,“ řekl tiše.

Zamrazilo mě. „Myslíš… nás?“

Petr pokrčil rameny. „Možná jsme si jen něco namlouvali přes ty obrazovky.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – neumytému hrnku, nevyvětranému pokoji, penězům i tomu, že mi chybí domov. Volala jsem mámě častěji než dřív a ona mi pokaždé říkala: „Vrať se domů, Terezo.“

Jednoho rána jsem našla Petrův dopis na stole:

„Terezo,
Moc mě to mrzí. Jsi úžasná žena a zasloužíš si někoho lepšího než mě. Neumím být tím mužem, kterého sis vysnila přes internet. Odpusť mi.“

Seděla jsem v cizím bytě v cizím městě a brečela jako malá holka. Všechno moje odvaha byla pryč.

Zavolala jsem Janě: „Co mám dělat? Jsem tu sama.“

„Přijeď domů,“ řekla bez váhání.

Cesta vlakem zpátky byla nejdelší v mém životě. Přemýšlela jsem o všem – o snech, které jsme si s Petrem malovali, o odvaze i o tom, jak moc může bolet zklamání.

Doma mě máma objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky.

Dnes už je to rok od té doby. Pracuju v knihovně v Ostravě a občas si píšu s Petrem – už jen jako přátelé.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest? Možná ano – protože aspoň vím, že jsem měla odvahu skočit do neznáma.

A co vy? Myslíte si, že láska přes internet může přežít realitu? Nebo je to jen krásný sen pro osamělé duše?