Sousedské hranice: Když dobré úmysly přerostou v zneužívání

„Zase? Proč vždycky já?“ šeptám si pro sebe, když slyším, jak někdo netrpělivě zvoní na můj zvonek. Je sobota ráno, venku je sychravo a já jsem si konečně chtěla dopřát klidnou snídani s knížkou. Místo toho už po třetí tento týden stojí za dveřmi paní Novotná z vedlejšího bytu, v ruce tašku s věcmi a za ní malá Anička, její osmiletá dcera.

„Dobrý den, paní Martino, moc se omlouvám, ale zase mi to v práci nevyšlo. Můžete mi Aničku na pár hodin pohlídat? Přísahám, že dneska to bude naposledy,“ říká s unaveným úsměvem. Vím, že lže. Už jsem to slyšela tolikrát.

Anička se na mě dívá těma svýma velkýma očima a já nedokážu říct ne. „Jasně, pojď dál,“ povzdechnu si a zavřu za nimi dveře. Vím, že tím zase odsouvám vlastní plány na neurčito.

Když jsem se před pěti lety nastěhovala do tohoto paneláku v Brně, byla jsem ráda za každého milého souseda. Paní Novotná byla jednou z těch, kteří mi pomohli s prvními krabicemi a pozvali mě na kávu. Když se jí narodila Anička a její manžel od nich odešel, bylo mi jí líto. Sama jsem děti nikdy neměla a možná i proto jsem se nabídla, že jí občas pohlídám. Jenže „občas“ se změnilo v „skoro pořád“.

Začalo to nenápadně – jednou týdně na dvě hodiny. Pak přišla prosba o víkend, pak večery, když měla paní Novotná směnu v nemocnici. Najednou jsem byla ta, kdo Aničku vodí do školy, kdo jí dělá svačiny, kdo s ní píše úkoly a čte pohádky před spaním. Moje vlastní životní plány – práce na dálku, večerní kurzy italštiny, i obyčejné posezení s kamarádkami – šly stranou.

Moje máma mi po telefonu říká: „Martino, musíš si nastavit hranice! Tohle není tvoje dítě.“ Ale jak to mám udělat? Anička mě má ráda, někdy mi říká „teto“, někdy dokonce „mami“. A paní Novotná? Ta už bere moji pomoc jako samozřejmost.

Jednoho večera sedím s Aničkou u stolu a ona se mě ptá: „Proč u nás maminka není? Proč jsi tady ty?“ Zaskočí mě to. „Maminka musí pracovat,“ odpovídám vyhýbavě. Ale v duchu si říkám: Proč vlastně já? Proč se pořád obětuju?

Začínám být unavená. V práci mi šéf naznačuje, že poslední dobou nejsem tak soustředěná jako dřív. Kamarádky mě přestaly zvát na výlety – prý stejně nikdy nemůžu. A já? Já se cítím jako cizinec ve vlastním životě.

Jednoho dne přijde paní Novotná pozdě večer domů a místo poděkování mi jen řekne: „Zítra budu zase dlouho v práci.“ Už ani nečeká na moji odpověď. To je ten moment, kdy ve mně něco praskne.

„Promiňte, ale už to takhle dál nejde,“ řeknu tiše. „Potřebuju taky žít svůj život.“

Paní Novotná se na mě dívá překvapeně a pak uraženě. „Takže mi chcete říct, že mi teď nepomůžete? Co mám dělat?“

„To nevím,“ odpovídám upřímně. „Ale nemůžu být pořád k dispozici. Nejsem vaše rodina.“

Následující dny jsou napjaté. Ve výtahu se na mě paní Novotná ani nepodívá. Anička mi mává z chodby a já mám slzy na krajíčku. Připadám si jako zrádkyně.

Začínají ke mně doléhat i další sousedé. Paní Dvořáková z prvního patra mi šeptem říká: „To jste udělala dobře, Martino. Ona si zvykla využívat každého.“ Ale já necítím úlevu. Spíš prázdno.

Jednou večer slyším hádku za zdí. Anička pláče a paní Novotná křičí: „Kdyby tě aspoň někdo chtěl!“ To už nevydržím a jdu zaklepat.

„Co chcete?“ vyštěkne na mě paní Novotná.

„Chci jen vědět, jestli je Anička v pořádku.“

Chvíli je ticho. Pak otevře dveře a Anička mi skočí kolem krku.

„Promiňte,“ šeptne paní Novotná zlomeně. „Já už fakt nevím, jak dál.“

Sedíme spolu dlouho do noci. Poprvé slyším o jejích dluzích, o tom, jak ji opustil manžel i rodiče, o strachu z budoucnosti. Najednou vidím ženu na pokraji sil, ne vychytralou sousedku.

Dohodneme se na kompromisu – pomůžu jí občas, ale ne pořád. Ona začne hledat brigádu s lepšími směnami a poprosí o pomoc sociální pracovnici.

Život se pomalu vrací do normálu. Já mám zase čas na sebe a Anička ví, že mě může kdykoli obejmout – ale už nejsem její druhá máma.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem měla vydržet déle? Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním? Co byste udělali vy?