Stín jeho minulosti: Když jsem musela čelit vlastní nejistotě i jeho bývalé

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Petr stál v kuchyni, ruce zabořené v kapsách džínů, a díval se na mě s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. Na stole mezi námi ležel starý dopis, který jsem našla náhodou mezi jeho věcmi při úklidu sklepa. Dopis od Lucie. Jeho bývalé. Ženy, o které jsem věděla jen to, že kdysi existovala, ale nikdy jsem netušila, jak hluboko v něm zůstala zakořeněná.

„Jano, to bylo dávno. Nechtěl jsem ti tím ubližovat,“ řekl tiše. Ale já už neslyšela slova – v hlavě mi běžely obrazy: Lucie s dlouhými tmavými vlasy, úsměv, který Petr popisoval jako slunce po dešti. Všechno, co jsem o ní věděla, bylo lepší než to, co jsem si myslela o sobě.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme byli šťastní – nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže pak přišly drobnosti: Petr se občas zamyslel, když jsme procházeli kolem kavárny na náměstí. Jednou se zmínil o nějakém koncertu v Roxy a já si všimla zvláštního stínu v jeho očích. A pak ten dopis. Slova lásky, která kdysi psal jiné ženě. „Nikdy na tebe nezapomenu,“ stálo tam. A já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Začala jsem se srovnávat. Lucie byla úspěšná právnička v Praze, já jen učitelka na základce v Berouně. Ona cestovala po světě, já nikdy nebyla dál než v Chorvatsku. Ona byla krásná – aspoň podle fotek na Facebooku, které jsem si tajně prohlížela v noci, když Petr spal. Já měla pocit, že vedle ní blednu.

Moje nejistota začala ovlivňovat všechno. Přestala jsem se smát jeho vtipům. Když mi řekl „miluju tě“, slyšela jsem v tom „ale Lucii jsem miloval víc“. Každý jeho telefonát s kolegyní byl podezřelý. Každý jeho úsměv pro jinou ženu mě bodl jako nůž.

Jednoho večera jsme seděli u televize a já to už nevydržela: „Máš ji pořád rád?“ zeptala jsem se tiše. Petr se na mě podíval a dlouho mlčel. „Jano, ona je minulost. Ty jsi moje přítomnost i budoucnost.“ Ale já mu nevěřila.

Začala jsem být posedlá srovnáváním. Koupila jsem si stejné šaty jako ona na jedné fotce. Začala jsem chodit běhat, i když mě to nebavilo – jen proto, že Lucie běhala maratony. Dokonce jsem si nechala ostříhat vlasy podle jejího stylu. Ale čím víc jsem se snažila být jako ona, tím víc jsem ztrácela samu sebe.

Moje kamarádka Martina si toho všimla první: „Jano, co blázníš? Petr tě miluje takovou, jaká jsi! Proč se mu snažíš podobat jeho ex?“ Ale já ji neposlouchala. Měla jsem pocit, že musím bojovat o jeho lásku.

Pak přišel zlom. Bylo to na rodinné oslavě Petrovy maminky. Lucie tam přišla – byla pozvaná jako stará rodinná známá. Když vešla do místnosti, všichni ztichli. Byla krásná a sebejistá. Já se cítila jako šedá myš.

Seděla jsem u stolu a pozorovala je – jak se s Petrem baví, smějí se stejným vtipům jako kdysi. Cítila jsem slzy na krajíčku a chtěla utéct. Ale pak ke mně Lucie přišla. „Jano,“ řekla tiše, „Petr je šťastný s tebou. Vážně.“ Podívala se mi do očí a já v nich viděla smutek i upřímnost.

Ten večer jsme si s Petrem dlouho povídali. Řekla jsem mu všechno – o svých strachách, o tom, jak se cítím méněcenná vedle jeho minulosti. Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsem mu věřila.

Začala jsem znovu hledat samu sebe – přestala jsem sledovat Lucii na sociálních sítích, začala jsem dělat věci pro sebe a ne proto, abych někomu něco dokazovala. Pomalu jsem si uvědomovala, že největší boj nevedu s Lucií ani s Petrem, ale sama se sebou.

Dnes už vím, že minulost našeho partnera nás může strašit jen tehdy, když jí to dovolíme. Ale někdy je těžké uvěřit tomu, že jsme dost dobří takoví, jací jsme.

Občas se ještě podívám do zrcadla a ptám se sama sebe: „Proč je tak těžké přijmout vlastní hodnotu? A kolik z nás bojuje s duchy minulosti svých blízkých?“