Stín rozchodu: Když nemoc odhalí pravdu, kterou nechceme znát

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ šeptám do tmy, zatímco v kuchyni tiše tikají hodiny. Je půlnoc, venku mrzne a já sedím u stolu s hlavou v dlaních. Děti už dávno spí, ale já nemůžu. V uších mi stále zní poslední slova mého manžela: „Musím odejít, mám horečku, nechci vás nakazit.“

Byla to lež. Teď už to vím. Ale tehdy, tu březnovou noc, jsem mu věřila. Vždyť kdo by si myslel něco jiného? Vlad byl vždycky ten zodpovědný, ten, kdo se staral. Když přišel domů z práce v nemocnici a řekl, že má příznaky chřipky, sama jsem ho přesvědčovala, ať jde raději k rodičům do Říčan. „Hlavně ať děti neonemocní,“ říkala jsem mu a balila mu věci do tašky.

Jenže pak se začal neozývat. První den jsem to omlouvala únavou, druhý den jsem už byla nervózní. Třetí den jsem volala jeho matce – a ta mi řekla, že Vlad u nich není. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Snažila jsem se mu dovolat, psala jsem mu zprávy, ale odpověď nepřišla.

„Mami, kde je táta?“ ptal se mě Honzík, když jsme spolu skládali puzzle na koberci. „Je nemocný, musí být chvíli sám,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi hoří tváře studem. Lhala jsem vlastním dětem.

Další dny byly jako zlý sen. Musela jsem zvládnout všechno sama – školku, nákupy, domácnost i práci na home office. Malá Klárka začala v noci plakat a ptát se po tátovi. Já jsem jí jen hladila vlásky a šeptala: „Brzy se vrátí.“ Ale v hloubi duše jsem cítila, že něco není v pořádku.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Vladovy kolegyně Jany: „Můžeme si promluvit? Je to důležité.“ Srdce mi bušilo až v krku. Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Jana byla bledá a nervózní. „Promiň, že ti to říkám já… Vlad není nemocný. Odešel s někým jiným.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. „S kým?“ vydechla jsem. Jana sklopila oči: „S Lenkou z laboratoře.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Vlad chodil domů později a tvrdil, že má přesčasy kvůli covidu. Na všechny ty drobné lži, které jsem přehlížela – protože jsem chtěla věřit, že jsme šťastná rodina.

Když jsem se vrátila domů, děti už spaly. Sedla jsem si do koupelny na studené dlaždice a poprvé po letech brečela nahlas. Všechno ve mně křičelo: Proč? Co jsem udělala špatně? Proč mě opustil právě teď?

Dny plynuly v mlze. Vlad mi poslal krátkou zprávu: „Potřebuju čas. Prosím tě, postarej se o děti.“ To bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádná omluva.

Moje máma přijela z Plzně a pomáhala mi s dětmi. „Musíš být silná kvůli nim,“ říkala mi večer u čaje. Ale já jsem byla jen prázdná schránka. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla podrážděná a unavená.

Jednou večer přišel Vlad domů pro pár věcí. Stála jsem ve dveřích kuchyně a dívala se na něj – cizího člověka s taškou v ruce. „Proč jsi mi lhal?“ zeptala jsem se tiše.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ odpověděl a sklopil oči.

„Ale ublížil jsi nám všem,“ zašeptala jsem.

Děti ho objaly kolem pasu a prosily ho, aby zůstal. On jim slíbil, že je brzy navštíví – další lež.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě, že nejsem silná matka ani dokonalá manželka. Že mám strach z budoucnosti, že nevím, jak zaplatím hypotéku ani jak vysvětlím dětem, proč už táta nebydlí doma.

Jednou večer přišla Klárka do ložnice s plyšovým medvědem v náručí: „Mami, už se nikdy nebudeme smát všichni spolu?“

Objala jsem ji a slíbila jí, že jednou bude zase dobře – i když sama tomu nevěřím.

Začala jsem psát deník. Každý večer si zapisuju svoje pocity: vztek, smutek, naději i zoufalství. Pomáhá mi to přežít další den.

Lidé kolem mě mají různé názory: „Odpusť mu kvůli dětem.“ „Zasloužíš si lepšího.“ „Každý dělá chyby.“ Ale nikdo neví, jaké to je – probudit se ráno vedle prázdné postele a vědět, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Někdy přemýšlím: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu bez něj? Co byste udělali vy na mém místě?