Stín zrady: Setkání s ženou z minulosti mého manžela

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši?“ šeptala jsem do ticha, zatímco jsem tiskla dlaň na studenou kliku. Za těmi dveřmi se odehrával rozhovor, který mi měl změnit život. Slyšela jsem tlumený smích, ženský hlas, který jsem nepoznávala, a Tomášův tón, který už dávno nepatřil jen mně. Bylo to v našem bytě na Žižkově, kde jsme spolu žili sedm let. Všude kolem voněla káva, kterou jsem před chvílí uvařila, a na stole ležely dva hrnky – jeden pro mě, druhý pro něj. Ten třetí jsem nikdy nečekala.

Všechno začalo nenápadně. Tomáš byl poslední měsíce odtažitý, často zůstával v práci déle, a když přišel domů, byl unavený, podrážděný. „Mám toho moc, Lenko, nech mě chvíli být,“ říkal mi, když jsem se ho ptala, co se děje. Ale já jsem cítila, že je něco špatně. Vždycky jsem byla citlivá na změny nálad, možná až moc. Moje máma mi říkala, že jsem „přecitlivělá“, ale já jsem věděla, že intuice mě málokdy zklame.

Ten den, kdy jsem je slyšela za dveřmi, jsem přišla domů dřív. Pracovala jsem jako učitelka češtiny na základce a výjimečně jsem měla volno. Těšila jsem se, že si s Tomášem dáme kávu a popovídáme si. Místo toho jsem slyšela její hlas: „Pamatuješ, jak jsme byli na tom festivalu v Plzni? To byla sranda.“ A Tomáš se smál. Tak, jak už dlouho ne.

Nevím, kde jsem vzala odvahu, ale otevřela jsem dveře. V obýváku seděla vysoká blondýna v červených šatech a Tomáš vedle ní. Oba ztichli. „Ahoj,“ řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. Tomáš vyskočil: „Lenko, to je Petra… kolegyně z práce.“ Petra se usmála, ale v jejích očích bylo něco, co mě bodlo přímo do srdce.

Ten večer jsem nemohla spát. Tomáš tvrdil, že je to jen kamarádka, že přinesla nějaké papíry z práce. Ale já jsem věděla, že lže. Začala jsem prohledávat jeho telefon, hledat stopy. Našla jsem zprávy – krátké, ale důvěrné. „Chybíš mi.“ „Dneska to bylo fajn.“ „Miluju tvůj smích.“

Když jsem ho konfrontovala, nejdřív zapíral. Pak se rozbrečel. „Lenko, já nevím, co se to se mnou děje. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Ale už bylo pozdě. Důvěra byla pryč. Několik týdnů jsme spolu žili jako cizí lidé. Já jsem brečela v koupelně, on se zamykal v pracovně. Nakonec odešel. Prý potřebuje čas. Prý mě má pořád rád, ale musí si všechno srovnat v hlavě.

Zůstala jsem sama v našem bytě, obklopená jeho věcmi a vzpomínkami. Moje máma mi říkala, ať se vzchopím, že chlapi jsou všichni stejní. Ale já jsem věděla, že to není pravda. Tomáš byl jiný. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít sama. Začala jsem chodit na jógu, víc se vídat s kamarádkami. Ale rána v srdci zůstávala. Každý večer jsem si kladla otázku: „Co jsem udělala špatně?“

A pak, jednoho dne, když jsem šla nakoupit do Alberta na rohu, jsem ji uviděla. Petru. Stála u regálu s jogurty a vybírala si mezi řeckým a bílým. Na chvíli jsme se setkaly pohledem. Poznala mě okamžitě. Usmála se, ale v očích měla rozpaky.

„Ahoj, Lenko,“ řekla tiše. „Můžeme si promluvit?“

Chtěla jsem utéct. Ale něco ve mně mě donutilo zůstat. Šly jsme do malé kavárny naproti škole. Seděly jsme naproti sobě a já cítila, jak se mi třesou ruce.

„Chtěla jsem ti to říct už dávno,“ začala Petra. „Nechtěla jsem ti ublížit. S Tomášem jsme spolu byli kdysi dávno, ještě před tebou. Pak jsme se potkali v práci a… prostě to mezi námi zase přeskočilo.“

„Proč jsi mi ho vzala?“ vyhrkla jsem. Petra sklopila oči. „Já ti ho nevzala. On přišel za mnou. Já jsem ho nevyhledávala. Ale když jsme spolu byli, říkal, že je nešťastný, že se cítí sám.“

Ta slova mě bodla víc než všechno ostatní. Byla jsem snad špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo byl Tomáš jen slaboch?

„Víš, že jsme spolu už taky nejsme?“ řekla Petra najednou. „Vydrželo to pár měsíců. Pak odešel i ode mě.“

Seděly jsme tam dlouho. Mluvily jsme o všem – o práci, o mužích, o tom, jak je těžké najít někoho, komu můžeš věřit. Když jsme se loučily, Petra mi podala ruku. „Odpustíš mi někdy?“ zeptala se.

Nevěděla jsem, co říct. Odpustit? Možná jednou. Ale zatím ne.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno se může všechno rozpadnout. Jak málo stačí k tomu, aby člověk ztratil důvěru – v druhého i v sebe.

Moje máma mi volala: „Lenko, musíš jít dál. Život je krátký.“ Ale já jsem pořád cítila tu prázdnotu.

Někdy si říkám: Je lepší žít v nevědomosti a věřit lžím, nebo znát pravdu a ztratit všechno? Co byste udělali vy na mém místě?