Svatba z povinnosti: Příběh jednoho nechtěného manželství

„Ondřeji, už jsi to slyšel? Lenka je těhotná!“ ozvalo se mi za zády v kuchyni, kde jsem si právě naléval kafe. Byla to máma. Její hlas zněl napjatě, skoro až vyčítavě. V tu chvíli mi káva vyklouzla z ruky a rozlila se po stole. Všechno se ve mně sevřelo. Věděl jsem, že tohle není začátek pohádky, ale spíš noční můry.

Lenka a já jsme spolu chodili sotva půl roku. Bylo nám dvacet dva a svět nám připadal otevřený. Jenže pak přišla ta jedna noc, kdy jsme byli neopatrní. A teď? Teď jsme stáli před rozhodnutím, které za nás vlastně už udělali jiní. „Musíte se vzít,“ řekl mi táta bez obalu, když jsme seděli u stolu v obýváku. „Tohle se v naší rodině prostě nedělá jinak.“

Lenčina máma byla ještě přísnější. „Nechci, aby moje dcera byla za svobodnou matku! Co by tomu řekli sousedi?“ Lenka seděla vedle mě, oči zarudlé od pláče, ruce sevřené v klíně. Cítil jsem k ní lítost i vztek zároveň – na sebe, na ni, na celý svět.

Svatba byla rychlá, bez velkých oslav. Jen úzký kruh rodiny a pár přátel, kteří se tvářili rozpačitě. Když jsem jí navlékal prsten, měl jsem pocit, že mi někdo svazuje ruce i srdce. Lenka se na mě ani nepodívala.

První týdny v našem novém bytě byly tiché a napjaté. Každý pohyb byl opatrný, abychom si navzájem neublížili víc, než už jsme museli. Lenka často brečela v koupelně a já předstíral, že to neslyším. Když jsem jednou přišel domů dřív z práce, našel jsem ji sedět na posteli s dopisem v ruce.

„Chceš odejít?“ zeptal jsem se tiše.

„Nevím,“ odpověděla po chvíli. „Nevím, jestli tohle zvládnu.“

Bylo těžké jí něco slíbit. Sám jsem nevěděl, jestli to zvládnu já. V práci jsem byl čím dál víc podrážděný, kolegové si šeptali za zády. „Ondra je teď pod pantoflem,“ smáli se. Nikdo ale neviděl ty noci, kdy jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, jaký život čeká naše dítě.

Když se narodila Anička, všechno se na chvíli změnilo. Držel jsem ji v náručí a poprvé pocítil něco jako štěstí. Lenka se na mě usmála – poprvé po dlouhé době – a já si říkal, že možná máme šanci.

Jenže každodenní realita byla jiná. Peněz bylo málo, hádky časté. Lenka mi vyčítala, že nejsem doma dost často, já jí zase, že je pořád unavená a protivná. „Myslíš si, že mě to baví?“ křičela jednou večer v kuchyni. „Já jsem taky chtěla něco jiného!“

Začal jsem trávit víc času venku s kamarády. Jednou jsem přišel domů pozdě a našel Lenu sedět u stolu s kufrem vedle sebe.

„Odcházím k mámě,“ řekla tiše. „Aspoň na pár dní.“

Zůstal jsem sám s Aničkou a poprvé jsem si uvědomil, jak moc mi chybí i přes všechny naše problémy. Volal jsem jí každý večer a prosil ji, aby se vrátila.

Po týdnu přišla zpátky. Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé si opravdu povídali – o strachu, o snech, o tom, co jsme ztratili i co bychom ještě mohli najít.

Náš vztah není dokonalý. Jsou dny, kdy bych nejradši utekl a začal znovu někde jinde. Ale pak vidím Aničku smát se v postýlce a říkám si: Možná právě tahle těžká cesta nás naučí něco o sobě i o lásce.

Někdy přemýšlím: Je možné najít štěstí tam, kde na začátku byla jen povinnost? A co byste udělali vy na mém místě?