Svatební dar, který rozdělil rodinu: Příběh jedné matky

„To myslíte vážně?“ Klářin hlas se mi zaryl do srdce jako ledová jehla. Stála v našem obýváku, ještě v šatech z půjčovny, oči červené od pláče. „Všichni ostatní dostali od rodičů aspoň sto tisíc. Vy jste mi dali jen dvacet?“

Zůstala jsem stát u kuchyňské linky, ruce se mi třásly, když jsem si nalévala vodu. „Kláro, vždyť jsme ti s tátou zaplatili celou svatbu. Pronájem sálu, kapelu, jídlo, dort… Všechno stálo skoro dvě stě tisíc. Myslela jsem, že to pochopíš.“

„To je přece samozřejmost! Všichni rodiče platí svatby. Ale peníze do obálky jsou něco navíc!“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Můj muž Petr seděl v křesle a mlčel. Věděl, že když se hádáme s Klárou, je lepší nezasahovat. Ale tentokrát jsem potřebovala jeho podporu.

„Kláro,“ ozval se tiše, „nechceme tě zklamat. Ale opravdu jsme dali všechno, co jsme mohli.“

Klára si utřela slzy a zvedla bradu. „Takže na mě šetříte? Na vlastní dceři?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Petrem šetřili na její studia, na školní výlety, na první byt. Na to, jak jsem jí v zimě kupovala dražší zimní bundu místo nové kabelky pro sebe. A teď mi říká, že na ní šetříme?

„To není fér,“ zašeptala jsem. „Nikdy jsme na tobě nešetřili. Vždycky jsme ti dávali všechno.“

Klára se otočila ke dveřím. „Možná byste si měli uvědomit, jak to v dnešní době chodí.“

Dveře za ní práskly a já zůstala stát v tichu. Petr ke mně přišel a objal mě kolem ramen. „Nech ji být. Je unavená, má toho moc.“

Ale já věděla, že to není jen únava. Něco se mezi námi změnilo.

Dny po svatbě byly plné ticha. Klára nám nevolala, nepsala. Místo toho jsem slyšela od sousedky Jitky, že si stěžovala kamarádkám na naši „lakotu“. Srdce mi pukalo žalem.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a prohlížela si fotky ze svatby. Klára se smála vedle svého nového muže Tomáše, v očích měla štěstí a naději. Kde se to všechno pokazilo?

Vzpomněla jsem si na vlastní svatbu před třiceti lety v kulturním domě v Kladně. Moje maminka mi dala do ruky malou obálku s pěti tisíci a řekla: „To je všechno, co máme.“ Byla jsem šťastná i tak. Dnes je všechno jiné.

Začala jsem si všímat, jak se mezi rodiči mých vrstevníků rozmáhá soutěžení – kdo dá víc peněz dětem na svatbu, kdo koupí byt, kdo zaplatí líbánky v zahraničí. Jako by láska byla měřitelná číslem na účtu.

Jednou večer přišel Petr domů a položil mi ruku na rameno: „Volal mi Tomáš. Prý je Klára pořád smutná.“

„A co mám dělat? Mám jí poslat další peníze? Nebo se omluvit za to, že jsme neměli víc?“

Petr pokrčil rameny: „Možná bychom si měli promluvit všichni spolu.“

Pozvala jsem Kláru s Tomášem na večeři. Přijeli oba, ale napětí by se dalo krájet. Klára sotva promluvila.

Po jídle jsem vzala odvahu a řekla: „Kláro, chci ti něco říct. Možná jsme tě zklamali tím darem. Ale věř mi, že jsme ti dali všechno, co jsme mohli – nejen peníze, ale i čas, lásku a péči.“

Klára mlčela dlouho. Pak se jí zaleskly oči: „Mami… já vím, že jste se snažili. Ale když jsem viděla, co dostali ostatní… připadala jsem si méněcenná.“

Tomáš ji pohladil po ruce: „Klárko, tvoji rodiče ti dali víc než jen peníze.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o peníze samotné – ale o pocit srovnávání a očekávání společnosti.

Od té doby se náš vztah pomalu lepší. Ale pořád ve mně zůstává hořkost a otázka: Proč musí být láska mezi rodiči a dětmi měřena penězi? Kde jsme jako společnost udělali chybu?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která tohle zažila. Jak byste to řešili vy? Myslíte si, že peníze jsou opravdu důležitější než láska a oběti rodičů?