Syn se chce nastěhovat zpět: „Nemůžeme říct ne, stejně jednou zdědí půlku domu“

„Mami, my už to v tom podnájmu prostě nedáváme. Majitel nám zvedl nájem o tři tisíce, a to už fakt neutáhneme. Můžeme se na čas nastěhovat k vám?“ Petr stál ve dveřích, v očích měl zoufalství a v náručí držel malou Aničku. Za ním stála jeho žena Lenka, která se snažila tvářit statečně, ale bylo vidět, jak je vyčerpaná.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. S manželem Karlem jsme si konečně zvykli na klid v našem dvoupokojovém domku na okraji Plzně. Děti už byly dávno pryč, vnoučata jsme vídali o víkendech a těšili se na chvíle, kdy si můžeme dát kávu na zahradě a povídat si o všem možném. Teď ale stojím před rozhodnutím, které může všechno změnit.

„Petře, víš, že tě máme rádi, ale… kam se sem všichni vejdeme? Vždyť máme jen dvě ložnice a obývák,“ snažila jsem se najít rozumný argument. Karel mlčel, díval se z okna a bylo vidět, že je mu to celé nepříjemné.

Petr se na mě podíval s nadějí: „Mami, je to jen na pár měsíců, než najdeme něco levnějšího. A stejně… jednou ten dům bude napůl můj.“

Ta věta mě bodla do srdce. Věděla jsem, že má pravdu. Dům jsme s Karlem postavili vlastníma rukama, ale jednou bude patřit dětem. Ale co teď? Mám obětovat svůj klid pro rodinu? Nebo mám být ta zlá matka, která řekne ne?

Když Petr s Lenkou odešli, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Karel přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. „Marie, já vím, že je to těžké. Ale co když jim opravdu nemůžeme pomoct? Vždyť jsme taky kdysi začínali od nuly.“

„Ale Kájo,“ vzlykla jsem, „my už nejsme mladí. Já už nemám sílu poslouchat dětský křik každý den. A co když to nebude jen na pár měsíců? Co když tu zůstanou napořád?“

Karel mlčel. Věděla jsem, že má stejný strach jako já.

Za pár dní přijeli s autem plným krabic. Dům se najednou proměnil v chaos – hračky po celém obýváku, plenky v koupelně, Lenka vařila večeři a Petr běhal po domě a hledal prodlužovačku. Malý Tomášek běhal po chodbě a křičel: „Babičko! Kde mám autíčko?“

První týden jsem se snažila být trpělivá. Vařila jsem obědy pro šest lidí, prala hromady prádla a večer padala únavou do postele. Ale brzy mi začalo docházet, že tohle není dočasné řešení.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Petrem a Lenkou:

„Říkala jsem ti, že tvoje máma nebude nadšená! Měli jsme radši zůstat v tom podnájmu!“

„A co jsem měl dělat? Nemáme peníze! Máma to zvládne!“

Zalezla jsem do koupelny a rozplakala se znovu. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě.

Začaly drobné konflikty – Lenka mi vyčítala, že dávám Tomáškovi moc sladkostí. Petr chtěl přestavět garáž na pokoj pro děti. Karel byl čím dál víc mrzutý a začal trávit večery v dílně.

Jednoho dne přišla sousedka paní Nováková: „Tak co, Marie? Užíváte si rodinné štěstí?“ Usmála jsem se nuceně: „Ano, je to… jiné.“

Večer jsem seděla s Karlem u stolu a řekla: „Kájo, já už takhle dál nemůžu. Připadám si jako služka ve vlastním domě. Myslíš, že jsme udělali chybu?“

Karel pokrčil rameny: „Jsou to naše děti… Ale možná bychom jim měli říct, že to takhle dál nejde.“

Dlouho jsme přemýšleli, jak to udělat. Nakonec jsme si s Petrem a Lenkou sedli ke stolu.

„Petře, Leni,“ začala jsem opatrně, „víme, že to nemáte jednoduché. Ale my už jsme staří a potřebujeme klid. Musíme najít jiné řešení.“

Lenka se rozplakala: „A kam máme jít? Nikdo nám nepomůže!“

Petr byl naštvaný: „Takže nás chcete vyhodit? To je pěkné od vlastní rodiny.“

Bylo to hrozné. Cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Nakonec Petr našel menší byt v paneláku na Borech. Odstěhovali se za dva měsíce. Dům byl najednou tichý – až moc tichý. Chyběla mi vnoučata i ten chaos kolem.

Ale zároveň jsem cítila klid a svobodu.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být tvrdší nebo naopak víc pomáhat? Co byste dělali vy na mém místě?