„Tak bude lepší pro všechny“: Příběh o konci jednoho manželství
„Tak bude lepší pro všechny.“
Ta věta mi zní v uších už několik týdnů. Seděla jsem naproti Petrovi u našeho starého dubového stolu, kde jsme tolikrát snídali s dětmi, kde jsme slavili Vánoce i narozeniny. Tentokrát tam ale nebyl smích ani vůně čerstvé kávy. Jen ticho, které mě dusilo.
„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem, protože jsem se bála, že když zvýším hlas, rozpadnu se na tisíc kousků.
Petr se na mě podíval tím svým klidným pohledem, který jsem kdysi tolik milovala. „Ano, Jano. Myslím, že už to mezi námi nefunguje. Děti si zaslouží klidnější domov.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Neplakala jsem. Jen jsem seděla a snažila se dýchat. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande na Petříně, svatba v malé kapli v Říčanech, první společný byt na Jižním Městě. A teď tohle.
„A co děti?“ vyhrkla jsem nakonec. „Co jim řekneme? Že už nejsme rodina?“
Petr pokrčil rameny. „Jsme rodina pořád. Jen jinak.“
Ta slova mě bodla jako nůž. Jak může být rodina pořád rodinou, když už spolu nebudeme bydlet? Jak mám vysvětlit Aničce, která má teprve osm, že tatínek už nebude každý večer číst pohádku na dobrou noc?
Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem do práce do školní jídelny v Modřanech, kde jsem dělala vedoucí kuchyně, a snažila se tvářit normálně. Moje kolegyně Lenka si všimla, že nejsem ve své kůži.
„Jani, co se děje? Jsi bledá jak stěna,“ ptala se mě jednou ráno u kávy.
Chtěla jsem jí říct pravdu, ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou. „To nic, asi na mě něco leze.“
Ale pravda byla taková, že na mě lezla samota a strach z budoucnosti.
Večer jsme s Petrem seděli v obýváku a probírali praktické věci. Kdo zůstane v bytě? Jak si rozdělíme péči o děti? Petr navrhl střídavou péči.
„To nemyslíš vážně,“ vyjela jsem na něj poprvé od té chvíle ostřeji. „Děti potřebují stabilitu! Nemůžeme je tahat každý týden sem a tam.“
Petr mlčel. Věděla jsem, že má novou přítelkyni – tušil to už každý v našem okolí. Sousedka paní Novotná mi jednou mezi dveřmi pošeptala: „Janičko, já ho viděla s tou blondýnou odnaproti…“
Cítila jsem se ponížená a zrazená. Celé roky jsem dávala rodině všechno – vařila, prala, starala se o děti i o Petra. A teď mám začít znovu? Ve čtyřiceti?
Jednoho večera jsem seděla s Aničkou na posteli a ona se mě zeptala: „Mami, proč je tatínek smutný?“
Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Někdy jsou dospělí smutní, protože se něco změní. Ale my dvě budeme vždycky spolu.“
Anička mě objala a já poprvé od toho večera brečela. Potichu, aby to neslyšela.
Začaly týdny plné hádek a dohadování s Petrem. O peníze, o byt, o děti. Moje máma mi radila: „Jano, bojuj! Nenech si všechno líbit!“ Ale já byla unavená. Chtěla jsem jen klid.
Jednou večer mi zavolala sestra Martina: „Přijeď k nám na víkend do Plzně. Potřebuješ vypnout.“
Odjela jsem s dětmi a poprvé po dlouhé době jsem se smála. S Martinou jsme seděly u vína a ona mi řekla: „Víš co? Život nekončí rozvodem. Možná teprve začíná.“
Začala jsem chodit na procházky do lesa za sídlištěm a přemýšlela o tom všem. O tom, jak jsme s Petrem byli kdysi šťastní a kde se to pokazilo. Byla to rutina? Nebo jsme si přestali vážit jeden druhého?
Jednoho dne mi Petr napsal zprávu: „Děkuju za všechno. Doufám, že jednou mi odpustíš.“
Nevím, jestli někdy odpustím úplně. Ale vím, že musím jít dál – kvůli dětem i kvůli sobě.
Dnes už je to půl roku od našeho rozchodu. Děti si zvykly na nový režim a já pomalu nacházím sama sebe. Není to jednoduché – pořád mám strach z budoucnosti a někdy mě přepadne smutek.
Ale když večer sedím s Aničkou a Honzíkem u stolu a smějeme se nad domácím perníkem, vím, že život jde dál.
Někdy si říkám: Proč se to muselo stát právě mně? Udělala jsem někde chybu? Nebo je to prostě život? Co byste udělali vy na mém místě?