Táta znovu otcem: Když se po třiceti letech manželství všechno zhroutí

„Jak jsi mi to mohl udělat, Karle?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho očích poprvé po letech spatřila strach. Stáli jsme v naší kuchyni, kde jsem tolikrát vařila jeho oblíbené bramboráky, a najednou to místo vonělo jen hořkostí. V ruce jsem svírala dopis, který jsem našla v jeho saku – byl to ultrazvuk. Ne náš, ale cizí. A přesto tak blízko.

„Aleno, prosím tě, nech mě to vysvětlit…“ začal, ale já už jsem věděla všechno. Věděla jsem, že ta mladá kolegyně z práce, o které mi poslední měsíce vyprávěl, není jen kolegyně. Věděla jsem, že ten smích, který jsem slyšela v jeho telefonu, nebyl nevinný. A teď jsem věděla, že po třiceti letech manželství, po dvou dětech a tolika společných Vánocích, bude znovu otcem. Ale ne se mnou.

Sedla jsem si ke stolu, ruce se mi třásly. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše. Karel se posadil naproti mně, hlavu v dlaních. „Půl roku. Nechtěl jsem ti ublížit, Aleno, přísahám. Byla to chyba…“

„Chyba?“ zasmála jsem se hořce. „Chyba je zapomenout koupit mléko, Karle. Tohle je…“ Nedokázala jsem to ani pojmenovat. V hlavě mi běžely obrazy: naše svatba v malém kostelíku v Jičíně, první byt v paneláku na sídlišti, děti, které jsme spolu vychovali. A teď? Všechno pryč.

Zavřela jsem se v ložnici a poprvé po letech jsem brečela tak, že mě bolela hlava. Naše dcera Lucie, která zrovna studovala v Brně, mi volala večer. „Mami, co se děje? Táta mi psal, že jsi na něj naštvaná.“ Nedokázala jsem jí to říct. Jak vysvětlit vlastnímu dítěti, že její otec bude mít další dítě – s někým jiným?

Dny se táhly jako smůla. Karel se snažil omlouvat, nosil mi kytky, vařil kávu, ale já jsem ho nemohla ani vidět. Každý kout našeho bytu mi připomínal, jak moc jsem mu věřila. Moje sestra Jana mě vzala na víkend na chalupu do Krkonoš. „Musíš to pustit ven, Alčo,“ řekla mi u ohně. „Nesmíš se v tom utopit.“

Ale jak? Jak pustit třicet let života? Jak odpustit člověku, kterého jsem milovala víc než sebe? V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco udělala špatně. Jestli jsem nebyla dost dobrá manželka, jestli jsem ho zanedbávala. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem čekala, až přijde domů, na všechny ty kompromisy, které jsem dělala jen proto, aby byl šťastný.

Jednoho dne mi zavolala ta žena – Petra. „Aleno, vím, že tohle je hrozné, ale já Karla miluju. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Její hlas byl nejistý, skoro se třásl. „Prosím tě, nevolej mi už nikdy,“ řekla jsem a položila telefon. V tu chvíli jsem věděla, že musím začít myslet na sebe.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za městem. Tam jsem mohla křičet, brečet i mlčet. Jednou jsem potkala souseda Pavla, který venčil psa. „Alčo, jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně. „Nejsem,“ přiznala jsem poprvé nahlas. A bylo to zvláštně osvobozující.

Děti se snažily mě podpořit. Lucie přijela domů a objala mě tak silně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. „Mami, nejsi sama,“ šeptala mi do vlasů. Syn Tomáš byl zdrženlivější, ale viděla jsem v jeho očích vztek na otce.

Karel se nakonec odstěhoval do podnájmu. Bylo to zvláštní – po tolika letech najednou spát sama v manželské posteli. První týdny byly nejhorší. Všude jeho věci, jeho vůně, jeho fotky. Ale pomalu jsem začala dýchat. Začala jsem chodit na keramiku do místního kulturního domu. Tam jsem poznala nové lidi – rozvedené ženy, vdovy i mladé maminky. Najednou jsem nebyla jen „ta podvedená“. Byla jsem Alena.

Jednoho dne mi přišel dopis od Karla. Psal mi o narození dcery – malé Aničky. Psal, že je krásná a že by byl rád, kdyby ji naše děti poznaly. Dlouho jsem ten dopis držela v ruce a nevěděla, co cítím. Smutek? Zlost? Nebo snad úlevu?

Čas plynul a já jsem se učila žít sama za sebe. Naučila jsem se vařit jen pro jednoho, smát se sama sobě v zrcadle a plánovat víkendy podle sebe. S Janou jsme začaly jezdit na výlety po Česku – do Telče, na Šumavu, do Olomouce. Objevila jsem svět, který mi byl roky skrytý.

Když mě Karel po roce požádal o rozvod, už jsem neplakala. Podepsala jsem papíry a popřála mu štěstí. Věděla jsem, že už nejsem ta zlomená žena z kuchyně před rokem. Byla jsem silnější.

Někdy večer přemýšlím: Proč se to muselo stát právě mně? Co bych udělala jinak? Ale pak si uvědomím, že i když mě zrada bolela víc než cokoliv jiného, dala mi šanci najít samu sebe.

Možná je tohle začátek něčeho nového. Možná je čas odpustit – jemu i sobě. Co myslíte vy? Dá se vůbec něco takového někdy úplně odpustit?