„Tati, ty se starej o naše peníze!” – Rozhodnutí, které mi vzalo svobodu

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když mi oznámil, že odteď bude o naše peníze pečovat jeho táta. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde ještě před chvílí voněla káva a smáli jsme se vtipům naší dcery Aničky. Najednou se všechno změnilo. Petr se díval do stolu, vyhýbal se mému pohledu. „Je to pro nás lepší, Aleno. Táta tomu rozumí, vždycky měl všechno pod kontrolou. My dva jsme v tomhle prostě moc rozhazovační.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo podrazil nohy. Vždyť jsme oba pracovali, oba jsme se snažili, a najednou mám žádat o peníze jako malá holka? „A co já? Co když budu něco potřebovat? Musím se ptát tvého otce?“ hlas se mi třásl vztekem i ponížením.

Petr jen pokrčil rameny. „Neboj, táta je rozumný. Když něco budeš potřebovat, stačí říct.“

Od té chvíle se můj život změnil v sérii malých ponížení. Každý nákup jsem musela konzultovat s tchánem. „Alenko, opravdu potřebuješ tu novou bundu? Vždyť ta stará je ještě dobrá,“ říkal mi s úsměvem, ale v očích měl chladný kalkul. Když Anička potřebovala nové boty do školy, musela jsem mu vysvětlovat, proč nestačí ty z loňska. Připadala jsem si jako žebračka ve vlastní rodině.

Moje máma mi radila: „Alenko, nenech si to líbit! Jsi dospělá žena, máš právo rozhodovat o svých penězích.“ Ale co jsem měla dělat? Petr byl neoblomný a tchán měl všechny účty pod palcem. Každý měsíc mi přidělil přesnou částku na domácnost a zbytek šel na „rodinné úspory“ – tedy na účet, ke kterému jsem neměla přístup.

Začala jsem si všímat, jak se mění i vztahy doma. Petr byl čím dál uzavřenější, často trávil večery u svého otce v garáži nebo na zahradě. Já zůstávala sama s Aničkou a cítila jsem se čím dál víc osamělejší. Jednou večer jsem slyšela jejich rozhovor: „Tati, myslíš, že to Alena zvládne? Není na ni toho moc?“ Tchán jen odvětil: „Musí si zvyknout. Takhle to v pořádné rodině chodí.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o svých schopnostech. Byla jsem opravdu tak neschopná hospodařit s penězi? Nebo šlo jen o moc? Připadala jsem si jako služka, která musí prosit o každou korunu na jídlo nebo dětské potřeby. Každý měsíc jsem musela předkládat účtenky a vysvětlovat každou položku.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Mami, holky ve škole se mi smály, že mám staré boty. Proč nemůžeme mít nové věci jako ostatní?“ Srdce mi pukalo bolestí a vztekem. Večer jsem si sedla k Petrovi: „Tohle už dál nejde! Nechci být závislá na tvém otci. Chci mít zpátky kontrolu nad našimi penězi!“

Petr byl unavený a podrážděný: „Aleno, už jsme to řešili. Táta ví, co dělá. Nechci se hádat.“

Začala jsem být zoufalá. Přemýšlela jsem o rozvodu, ale bála jsem se – co by bylo s Aničkou? Měla bych vůbec kam jít? Moje máma mě podporovala: „Kdykoliv můžeš přijít ke mně.“ Ale já nechtěla utíkat. Chtěla jsem bojovat za svou důstojnost.

Jednoho dne jsem si domluvila schůzku s tchánem. Seděli jsme naproti sobě v jeho pracovně plné trofejí a diplomů. „Pane Novotný,“ začala jsem formálně, „myslím, že je čas vrátit správu financí zpět nám s Petrem.“

Tchán se zasmál: „Alenko, ty jsi vždycky byla trochu tvrdohlavá. Ale věř mi, dělám to pro vaše dobro.“

„Ale já už nechci žít jako nesvéprávná! Jsem dospělá žena a matka!“ vykřikla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak jen pokrčil rameny: „To si musíš vyřídit s Petrem.“

Ten večer jsem Petrovi řekla: „Buď mi vrátíš důvěru a právo rozhodovat o našem životě, nebo odcházím.“ Poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval jinak – jako by konečně pochopil, co prožívám.

Nevím, jak to dopadne. Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci být jen figurkou v cizí hře.

Někdy si říkám – kolik žen kolem mě prožívá něco podobného? Kde je ta hranice mezi rodinnou soudržností a vlastní důstojností? Co byste udělali vy na mém místě?