Tchyně mi rozbila manželství: Příběh o ztrátě, odvaze a novém začátku

„Tohle už dál nejde, Lucie!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco Petr stál v rohu obýváku a mlčel. Její hlas se nesl celým bytem, až se mi stáhlo hrdlo. „Jsi pro Petra jen přítěž! On by mohl mít lepší život, kdybys mu ho nekazila!“

Stála jsem tam, s rukama sevřenýma v pěst, a snažila se nebrečet. Petr se na mě ani nepodíval. Po patnácti letech manželství, dvou dětech a tolika společných chvílích jsem najednou byla cizí. Všechno to začalo nenápadně – drobné poznámky od paní Novotné, že neumím vařit svíčkovou jako ona, že děti jsou moc hlučné, že Petr je unavený z práce kvůli mně. Snažila jsem se být nad věcí. Ale postupně se její slova zařezávala hlouběji.

Pamatuju si, jak jsem jednou seděla s kamarádkou Janou v kavárně na náměstí a svěřovala se jí: „Mám pocit, že mě paní Novotná nenávidí. Nevím proč. Snažím se být dobrá manželka i máma.“ Jana mě pohladila po ruce: „Nenech si to líbit. Petr tě přece miluje.“

Jenže Petr se začal měnit. Přestal se mnou mluvit o práci, trávil víc času u své mámy. Když jsem se ho ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Jsi moc citlivá, Lucie. Máma to myslí dobře.“

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni. Paní Novotná šeptala: „Petře, ona tě stahuje ke dnu. Podívej se na sebe! Dřív jsi byl veselý, teď jsi jen stín.“ Petr neodpověděl. Jen tiše odešel do ložnice.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná opravdu nejsem dost dobrá. Možná bych měla být víc jako paní Novotná – mít vždy napečeno, uklizeno, děti vymydlené a tiché. Ale já nejsem ona. Jsem Lucie. Pracuju jako zdravotní sestra v nemocnici na Bulovce a někdy prostě nemám sílu na dokonalost.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně k nám domů. Děti byly u babičky z mé strany. Sedla si ke mně do kuchyně a bez obalu řekla: „Lucie, měla bys odejít. Petr si zaslouží lepší ženu.“ Zírala jsem na ni v šoku. „Cože?“ „Slyšelas mě dobře. Jsi slabá, neschopná a ničíš mu život.“

Ten večer jsem čekala na Petra s těžkým srdcem. Když přišel domů, řekla jsem mu všechno. Čekala jsem, že mě obejme a postaví se za mě. Místo toho jen tiše řekl: „Možná máma nemá úplně pravdu… ale něco na tom je.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. V tu chvíli jsem věděla, že je konec.

Následující týdny byly peklo. Paní Novotná mi volala každý den a vyčítala mi všechno možné – že děti mají špatné známky, že Petr je unavený, že doma není uklizeno podle jejích představ. Petr byl čím dál víc odtažitý. Děti cítily napětí a ptaly se mě: „Mami, proč je táta smutný?“ Neměla jsem odpověď.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku a řekl: „Lucie, chci rozvod.“

Zhroutila jsem se. Prosila jsem ho, ať to ještě zkusíme kvůli dětem. On jen kroutil hlavou: „Já už nemůžu.“

Rozvod proběhl rychleji, než jsem čekala. Paní Novotná byla u všeho – radila Petrovi s právníky, pomáhala mu balit věci, dokonce mi jednou řekla: „Teď konečně bude mít Petr klid.“

Zůstala jsem sama s dětmi v našem bytě na Proseku. První týdny jsem skoro nespala. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla to moje vina? Měla jsem víc bojovat? Nebo odejít dřív?

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice a objala mě: „Mami, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“ Rozplakala jsem se.

Začala jsem znovu žít – pomalu, opatrně. V práci mě podržely kolegyně i pacienti. Děti mi dávaly sílu každý den vstát z postele.

Petr si našel novou přítelkyni – samozřejmě podle paní Novotné „konečně pořádnou ženu“. Děti k němu chodily o víkendech a vracely se domů smutné.

Dnes už vím, že některé věci neovlivníme, i když bychom si to moc přáli. Tchyně mi rozbila manželství – ale možná by to stejně jednou prasklo.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Byla jsem opravdu tak špatná manželka? Nebo je chyba v tom, že jsme v Česku pořád pod tlakem být dokonalé pro všechny kolem? Co myslíte vy?