Tchyně mi slíbila pohlídat syna, pak to zrušila. Zůstali jsme v bezvýchodné situaci a já nevím, jestli jí to někdy odpustím.

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem do telefonu, když mi tchyně oznámila, že dneska syna hlídat nemůže. Bylo pondělí ráno, venku sněžilo a já už měla na sobě kabát, připravená vyrazit do práce. Můj muž Petr ležel v ložnici, bledý jako stěna, sotva popadal dech po těžkém zápalu plic. Lékař nám jasně řekl: „Potřebuje klid, žádný stres, žádné starosti.“ Jenže jak to zařídit, když máme tříletého Matýska, který je jako živé stříbro?

„Promiň, Jano, ale necítím se dneska dobře. Bolí mě záda a mám migrénu,“ ozvala se tchyně do telefonu. Její hlas byl unavený, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mě zrazuje někdo nejbližší. „Ale vždyť jsi mi to slíbila! Petr tě potřebuje… já musím do práce…“ Hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. „Já vím, ale dneska to prostě nejde. Zkus si vzít volno nebo najít někoho jiného.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila něco říct. Stála jsem v předsíni a cítila, jak se mi hroutí svět. V práci jsem měla důležitou poradu – už tak jsem tam chyběla skoro měsíc kvůli Petrovi. Peníze nám docházely a představa neplaceného volna mě děsila. Ale co teď? Matýsek už stál u dveří s baťůžkem a ptal se: „Maminko, jdeme za babičkou?“

Vrátila jsem se do ložnice. Petr se snažil posadit, ale hned se rozkašlal. „Co se děje?“ zeptal se tiše. „Tvoje máma dneska nemůže. Musím zůstat doma.“ Sklonil hlavu a bylo vidět, jak ho to mrzí. „To je moje vina… Kdybych nebyl nemocný…“

Sedla jsem si vedle něj a objala ho. „To není tvoje vina. Jen jsem doufala…“ Nedopověděla jsem. V hlavě mi vířily myšlenky – co když přijdu o práci? Co když se Petr nezotaví? Co když už nikdy nebudeme fungovat jako dřív?

Ten den jsem volala snad všem kamarádkám i sousedce paní Novotné. Nikdo nemohl. Nakonec jsem musela šéfovi napsat omluvu a zůstat doma. Matýsek byl zklamaný, že nejde k babičce, a já měla co dělat, abych nevybuchla vzteky i smutkem zároveň.

Večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, kde se stala chyba. Tchyně vždycky říkala, jak je rodina důležitá – ale když jsme ji opravdu potřebovali, nebyla tu. Petr byl mezi dvěma ohni – miloval svou mámu i mě a nechtěl nikoho zklamat. Ale já cítila jen prázdno a hořkost.

Další dny byly jako zlý sen. Petr se pomalu zotavoval, ale já byla čím dál unavenější. V práci na mě koukali skrz prsty – kolegyně Alena mi dokonce řekla: „Taky mám děti a nějak to zvládám.“ Cítila jsem se jako neschopná matka i manželka.

Jednoho večera přišla zpráva od tchyně: „Jak je Petrovi? Potřebujete něco?“ Chtěla jsem jí napsat všechno – jak mě zklamala, jak jsme byli zoufalí – ale nakonec jsem jen odepsala: „Je mu líp.“

Petr mě pozoroval a pak tiše řekl: „Měla bys jí to říct.“

„A co jí mám říct? Že nás nechala ve štychu? Že už jí nikdy nebudu věřit?“

„Možná měla opravdu důvod…“

„A možná ne,“ odsekla jsem.

Týdny plynuly a já se snažila zapomenout. Ale pokaždé, když jsme jeli k tchyni na návštěvu, cítila jsem napětí ve vzduchu. Matýsek byl šťastný, že vidí babičku, Petr se snažil dělat legraci – jen já jsem nedokázala zapomenout.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři – já, Petr a jeho máma. Matýsek si hrál v obýváku s vláčky.

„Jano,“ začala tchyně opatrně. „Chtěla bych ti něco říct… Vím, že jsi na mě naštvaná.“

Mlčela jsem.

„Ten den… opravdu mi bylo špatně. Ale taky… bála jsem se. Měla jsem strach z toho všeho kolem – z nemoci, z odpovědnosti… Nechtěla jsem vám přidělávat starosti.“

Podívala jsem se na ni – poprvé po dlouhé době ne jako na viníka, ale jako na člověka, který má taky své limity.

„Já vím,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale bylo to pro nás těžké.“

Tchyně přikývla a v očích měla slzy.

Od té doby je mezi námi něco jiného – možná víc pochopení, možná víc opatrnosti. Ale pořád přemýšlím: Můžeme si v rodině opravdu navzájem věřit? Nebo jsme každý sám za sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit takové zklamání?