„Teď je mi 70 a jsem úplně sama: Moje dcera má svůj vlastní život a nemá na mě čas“

Seděla jsem v malém, slabě osvětleném obývacím pokoji a zírala na hodiny. Už bylo 19 hodin a Lenka stále nepřišla. Srdce mi bolelo směsicí starostí a osamělosti. Ve svých 70 letech jsem se cítila více izolovaná než kdy jindy. Moje dcera Lenka byla vdaná už 20 let a zdálo se, že na mě úplně zapomněla.

• „Mami, mám toho v práci nad hlavu! Už mě unavuje tvoje neustálé otravování. Dobře, přijdu!“

Rozplakala jsem se, cítila jsem se zraněná a zoufalá. Vzpomínala jsem, jak těžké bylo vychovávat Lenku jako svobodná matka. Celý svůj život jsem jí věnovala, a teď se mi takhle odvděčuje? Nikdy jsem Lence nic neodepřela. Možná jsem byla příliš…

„Lenko, můžeš dnes večer přijít, prosím? Sama to nezvládnu,“ prosila jsem ji po telefonu dříve.

„Mami, mám toho v práci nad hlavu! Už mě unavuje tvoje neustálé otravování. Dobře, přijdu!“ odsekla, než zavěsila.

Rozplakala jsem se, cítila jsem se zraněná a zoufalá. Vzpomínala jsem, jak těžké bylo vychovávat Lenku jako svobodná matka. Celý svůj život jsem jí věnovala, a teď se mi takhle odvděčuje? Nikdy jsem Lence nic neodepřela. Možná jsem byla příliš shovívavá, příliš dávající. Ale chtěla jsem, aby měla všechno, co jsem já nikdy neměla.

Vychovávat Lenku samotnou nebylo snadné. Její otec, Radek, nás opustil, když byla ještě miminko. Pracovala jsem na dvou místech, abychom vyšli, často jsem se sama omezovala, aby Lenka měla, co potřebovala. Byla jsem u každého odřeného kolena, každé školní hry, každého zlomeného srdce. Myslela jsem, že naše pouto je nerozbitné.

Ale jak Lenka stárla, stala se vzdálenější. Na vysoké škole se seznámila s Petrem a brzy po promoci se vzali. Byla jsem za ni šťastná, samozřejmě, ale nemohla jsem si pomoct a cítila jsem smutek, když se odstěhovala a začala svou vlastní rodinu. Myslela jsem, že si na mě stále najde čas, ale jak roky plynuly, její návštěvy byly stále méně časté.

Teď jsem měla štěstí, když jsem ji viděla jednou za měsíc. Chápala jsem, že má svůj vlastní život, své vlastní povinnosti, ale připadalo mi, že na mě úplně zapomněla. Byla jsem jen břemeno, povinnost, kterou musela splnit z pocitu viny.

Zazvonil zvonek, vytrhl mě z mých myšlenek. Otřela jsem si slzy a otevřela dveře, kde stála Lenka, vypadala vyčerpaně a podrážděně.

„Mami, co je tentokrát?“ zeptala se, aniž by se snažila skrýt svou podrážděnost.

„Jen jsem potřebovala pomoct s nákupem,“ řekla jsem tiše, cítíc, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Lenka si těžce povzdechla a prošla kolem mě do kuchyně. Začala ukládat nákup, její pohyby byly rychlé a netrpělivé.

„Lenko, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl.

„Mami, opravdu na to teď nemám čas. Mám termín v práci a Petr na mě čeká doma,“ odpověděla, aniž by se na mě podívala.

„Cítím se tak sama, Lenko. Chybíš mi,“ řekla jsem, slzy mi stékaly po tváři.

Lenka se na mě konečně podívala, její výraz na chvíli změkl. Ale pak zavrtěla hlavou a otočila se pryč.

„Teď to nezvládnu, mami. Mám svůj vlastní život, své vlastní problémy. Musíš najít způsob, jak to zvládnout sama,“ řekla, její hlas byl chladný a vzdálený.

Dokončila ukládání nákupu a odešla bez dalšího slova. Stála jsem tam, cítila jsem se osamělejší než kdy jindy. Všechno jsem Lence dala, a teď mi nezbylo nic. Žádná rodina, žádní přátelé, jen prázdný dům a zlomené srdce.

Když jsem se znovu posadila do obývacího pokoje, uvědomila jsem si, že tohle je teď moje realita. Bylo mi 70 let a byla jsem úplně sama. Moje dcera měla svůj vlastní život a pro mě v něm nebylo místo. Musela jsem najít způsob, jak to přijmout, i když to znamenalo prožít zbytek svých dnů v osamění.