„To je jen večeře, co na tom může být těžkého?” – Když mi Petr zlehčil moji práci, rozhodla jsem se mu ukázat, co to znamená nést skutečnou tíhu

„To je jen večeře, co na tom může být těžkého?“ Petr odložil mobil na stůl a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Po celém dni v práci, kdy jsem běhala mezi poradami a e-maily, jsem ještě stihla nakoupit, vyzvednout děti z družiny, uvařit a uklidit. A on? Petr přišel domů, zul si boty a čekal, že všechno bude jako vždycky.

„Víš vůbec, kolik práce za tím je?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl. „Myslíš si, že to všechno dělám jen tak mimochodem?“

Petr pokrčil rameny. „Jana, vždyť je to jen večeře. Koupíš rohlíky, namažeš máslo, dáš šunku. Co na tom může být těžkého?“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechny ty roky, kdy jsem dělala věci automaticky – prala jeho košile, připravovala dětem svačiny, plánovala rodinné výlety, objednávala léky pro tchyni – to všechno bylo najednou neviditelné. Jako bych byla jen stín v našem vlastním bytě.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžela ta jeho věta pořád dokola. Jen večeře. Jen večeře! Ráno jsem vstala dřív než obvykle a rozhodla se: dneska neudělám vůbec nic. Ani večeři, ani snídani, ani oběd. Nechám všechno na Petrovi.

Děti se probudily a začaly pobíhat po bytě. „Mami, kde jsou moje ponožky?“ volal Honzík z ložnice. „Mami, nemůžu najít penál!“ křičela Anička. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem kafe a jen pokrčila rameny. „Zeptejte se táty.“

Petr vyšel z koupelny s ručníkem kolem pasu. „Jano, kde mám čistou košili?“

„Nevím,“ odpověděla jsem klidně. „Možná v koši na prádlo.“

Viděla jsem v jeho očích překvapení i podráždění. Ale neřekl nic. Oblékl si pomačkanou košili ze včerejška a odešel do práce.

Celý den jsem sledovala, jak se domácnost pomalu rozpadá. Děti přišly ze školy hladové, protože svačina nebyla připravená. Petr večer otevřel lednici a zjistil, že není nic k jídlu. „Co bude k večeři?“ zeptal se nejistě.

„Nevím,“ odpověděla jsem a dál četla knihu.

Následující dny byly ještě horší. Koš na prádlo přetékal, v koupelně nebyl toaletní papír, lednice byla prázdná. Děti byly protivné a Petr začal být nervózní.

Jednoho večera bouchl dveřmi od ložnice a přišel za mnou do obýváku. „Jano, co se to děje? Proč nic neděláš? Vždyť nám to tu kolabuje!“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila strach ani výčitky. „Protože jsi řekl, že je to jen večeře. Tak jsem si řekla, že zkusím nedělat vůbec nic a uvidím, co se stane.“

Petr chvíli mlčel. Pak si sedl vedle mě a složil hlavu do dlaní. „Já… já nevěděl, že toho děláš tolik. Myslel jsem… prostě jsem to bral jako samozřejmost.“

V tu chvíli mi bylo líto nejen sebe, ale i jeho. Vyrůstal v rodině, kde máma dělala všechno a táta seděl u televize s pivem. Nikdy ho nikdo nenaučil vidět tu neviditelnou práci.

Začali jsme spolu mluvit – poprvé po letech opravdu mluvit – o tom, co kdo dělá a proč je důležité si práci rozdělit. Nebylo to jednoduché. Petr měl pocit, že selhává jako muž, když musí věšet prádlo nebo vařit polévku z pytlíku.

Děti si pomalu zvykaly na to, že musí hledat ponožky samy a připravovat si batohy do školy bez mé pomoci. Bylo to těžké i pro mě – měla jsem pocit viny, že nejsem dokonalá máma.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu nad jednoduchou večeří – chleba s máslem a rajčaty – a Petr najednou řekl: „Díky, že jsi mi otevřela oči.“

Rozbrečela jsem se. Ne proto, že bych byla smutná, ale protože jsem poprvé cítila uznání za všechno, co dělám.

Od té doby se snažíme dělit si práci spravedlivěji. Někdy to drhne – Petr občas zapomene koupit mléko nebo děti přijdou do školy bez svačiny – ale už vím, že nemusím všechno nést sama.

Někdy si ale říkám: Muselo to dojít až sem? Proč je pořád tak těžké mluvit o tom, co nás tíží? Máte to doma taky tak?