„Tohle je můj byt!“ – Když rodina mého snoubence překročila všechny hranice

„Tohle je můj byt! Slyšíte mě vůbec?“ křičela jsem do prázdna, zatímco paní Novotná, matka mého snoubence Tomáše, právě rozbalovala další krabici v mém obýváku. Její hlas byl klidný, až ledový: „Klárko, vždyť jsme rodina. Musíme si pomáhat.“

Stála jsem uprostřed svého bytu na Vinohradech a cítila, jak mi pod nohama mizí pevná půda. Ještě před týdnem jsme s Tomášem plánovali svatbu a společnou budoucnost. Teď jsem sledovala, jak jeho rodiče a mladší sestra zabírají každý kout mého domova. Všude byly jejich věci – boty rozházené po chodbě, cizí ručníky v koupelně, dokonce i jejich kočka, která mi škrábala sedačku.

„Tomáši, tohle přece nemyslíš vážně,“ šeptla jsem mu do ucha, když jsme se konečně na chvíli ocitli sami v kuchyni. „Měli být tady jen na pár dní…“

Tomáš se vyhýbal mému pohledu. „Víš, jak je to teď těžké. Táta přišel o práci, máma má potíže s páteří… A ten jejich byt na Žižkově je v rekonstrukci. Klárko, prosím tě, buď chvíli trpělivá.“

Ale trpělivost mi docházela každou hodinou. Každý den jsem se vracela z práce do bytu, který už nebyl můj. Paní Novotná mi přerovnala skříň s tím, že „to bude praktičtější“. Její manžel pan Novotný si z mé pracovny udělal provizorní kancelář a sestra Lenka obsadila koupelnu na hodiny. Všude byl hluk, chaos a cizí pachy.

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. V kuchyni seděla celá rodina u stolu a jedla večeři – bez mě. „Ahoj,“ pozdravila jsem nejistě. Nikdo se ani neotočil. Jen Tomáš mi kývl hlavou ke zbytku studených těstovin na lince.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala tiché šepoty z vedlejšího pokoje. Byla jsem hostem ve vlastním bytě. Připadala jsem si neviditelná, zbytečná.

Druhý den ráno jsem našla paní Novotnou v mém pokoji, jak skládá mé prádlo. „Klárko, měla bys víc žehlit košile,“ poznamenala mimochodem. „A ty šaty už jsou ti stejně malé.“

Zlomilo mě to. Vyšla jsem na balkon a rozplakala se. Volala jsem mámě do Brna: „Mami, já už to nezvládám. Oni mě úplně vytlačili z mého života.“

Máma mlčela a pak řekla: „Klárko, tohle není normální. Musíš si stát za svým.“

Ale jak? Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou rodinou. Když jsem mu řekla, že už to dál nejde, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Oni nemají kam jít.“

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že jsem podrážděná a unavená. Jednou mě dokonce šéfová zavolala do kanceláře: „Kláro, jsi poslední dobou nějak mimo. Děje se něco?“

Chtěla jsem křičet, ale jen jsem zavrtěla hlavou.

Jednoho večera přišla poslední kapka. Pan Novotný mi oznámil: „Klárko, zítra přijde řemeslník na opravu dveří. Doufám, že tu budeš doma.“

„Já mám práci!“ vyhrkla jsem.

„No tak si vezmi volno,“ mávl rukou.

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, přijdu nejen o byt, ale i o sebe samu.

Ten večer jsem si sedla k Tomášovi: „Musíš si vybrat. Buď já, nebo tvoje rodina v mém bytě.“

Tomáš zbledl: „To nemůžeš myslet vážně…“

„Ale můžu,“ řekla jsem pevně. „Tohle je můj domov a já už nechci být neviditelná.“

Následující dny byly peklo. Paní Novotná mě obviňovala z bezcitnosti: „Jak můžeš vyhodit vlastní rodinu na ulici?“ Lenka mi schválně schovávala klíče a pan Novotný mě ignoroval úplně.

Ale já vydržela. Zavolala jsem právníkovi a zjistila si svá práva. Byt byl opravdu jen můj – koupila jsem ho před lety sama za peníze po babičce.

Nakonec Tomáš sbalil věci své i své rodiny a odstěhovali se k jeho tetě do Modřan.

Bylo ticho. Prázdno. Seděla jsem uprostřed svého bytu a poprvé po dlouhé době mohla volně dýchat.

Ale místo úlevy přišla bolest. Ztratila jsem nejen snoubence, ale i iluze o lásce a rodině.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct dost – i když to bolí.

Přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Proč máme tak často pocit, že musíme ustupovat? Co byste udělali vy na mém místě?