Tohle už není ten muž, kterého jsem si vzala: Příběh o ztracené lásce a hledání sebe sama

„Tohle už není fér, Martine! Já už to takhle dál nezvládnu!“ vykřikla jsem, když jsem v kuchyni třásla rukama a snažila se zadržet slzy. Dvojčata, Honzík a Anička, seděla v obýváku a tiše si kreslila, ale já věděla, že slyší každé naše slovo. Martin stál u lednice, ruce zkřížené na prsou, a jeho pohled byl chladný jako led.

„Petro, kdyby ses aspoň trochu snažila! Všude je bordel, děti jsou rozjívené a já přijdu domů do chaosu. Mamka má pravdu – měla by ses víc starat o domácnost,“ řekl s tím svým novým tónem, který jsem na něm začala nenávidět. Jeho matka, paní Novotná, byla poslední dobou častým hostem v našem bytě na Jižním Městě. Vždycky přišla s úsměvem, ale její poznámky byly jako jedovaté šípy: „Petruško, za nás bylo všechno jinak. Martin měl vždycky doma uklizeno a teplou večeři.“

Když jsme se s Martinem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to veselý kluk s jiskrou v oku. Smáli jsme se spolu do noci, plánovali budoucnost a snili o velké rodině. Po svatbě jsme se přestěhovali do Prahy, našli si malý byt a narodila se nám dvojčata. První roky byly těžké – nevyspání, pleny, koliky – ale drželi jsme spolu. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Poslední rok se ale všechno změnilo. Martin začal být podrážděný, často zůstával déle v práci a když přišel domů, měl na všechno výhrady. „Proč je Anička zase nemocná? Neměla bys ji víc hlídat? Honzík má špatné známky – co s tím děláš?“ A já jsem se snažila. Opravdu jsem se snažila.

Jednoho večera jsem seděla v koupelně na studených dlaždicích a poslouchala tlumené hlasy z obýváku. Martin tam seděl s matkou a já slyšela jen útržky: „…Petra není dost dobrá… měla by být ráda, že tě má…“ Slzy mi tekly po tváři a já si poprvé přiznala, že mám strach. Strach, že ho ztrácím. Strach, že nejsem dost dobrá.

Začala jsem být nervózní i před dětmi. Když Honzík rozlil kakao na koberec, vybuchla jsem: „Proč nemůžeš dávat pozor? Už toho mám dost!“ Viděla jsem jeho vyděšené oči a hned mě to mrzelo. Ale tlak byl příliš velký.

Jednou večer jsem našla odvahu a zavolala své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, já už nevím, co mám dělat. Martin je jiný… pořád mě kritizuje, jeho máma mě pomlouvá… mám pocit, že se dusím.“ Lucie mlčela a pak řekla: „Petro, musíš si stát za svým. Nenech se zničit. Mysli na děti – potřebují silnou mámu.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Mám pocit, že selhávám jako manželka i matka.“ Psycholožka mi položila jednoduchou otázku: „A co byste chtěla vy?“ Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Vždycky jsem jen plnila očekávání ostatních.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně. „Petruško, měla bys víc vařit domácí jídla. Martin má rád svíčkovou – proč ji neděláš?“ Zhluboka jsem se nadechla a poprvé v životě jí odpověděla: „Paní Novotná, já nejsem vaše služka. Dělám maximum pro svou rodinu a pokud vám to nestačí, tak sem prosím nechoďte.“ Byla v šoku – stejně jako Martin, který to slyšel z chodby.

Večer jsme měli dlouhý rozhovor. „Petro, proč jsi na mámu taková?“ zeptal se Martin uraženě.

„Protože už nemůžu dál žít podle jejích pravidel! Chci být sama sebou! Chci být dobrou mámou pro naše děti – ne dokonalou hospodyní podle jejích představ!“

Martin mlčel. Poprvé za dlouhou dobu nevěděl, co říct.

Následující týdny byly těžké. Martin byl odtažitý, často spal v obýváku. Děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta smutný?“ Odpovídala jsem vyhýbavě: „Má hodně práce.“

Jednoho dne přišel Martin domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a řekl: „Petro… já nevím, co se to se mnou děje. Mám pocit, že všechno kazím… máma mi pořád říká, jak bys měla být lepší… a já… asi jsem ti ublížil.“

Rozplakala jsem se. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili upřímně. Řekla jsem mu o svých pocitech méněcennosti, o strachu ze selhání i o tom, jak moc mi chybí ten kluk z Olomouce.

Nevím, jestli naše manželství přežije. Ale poprvé po dlouhé době cítím naději – naději, že můžu být sama sebou a že si zasloužím respekt.

Někdy večer sedím u postýlek dětí a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi tím být dobrou manželkou a neztratit sama sebe? Co byste udělali vy na mém místě?