Třetí dítě, třetí rána: Když láska nestačí na přežití

„Proč jsi to chtěla? Proč jsi musela mít ještě jedno dítě?“ křičel na mě Petr, zatímco jsem v náručí držela malou Aničku, která právě usnula po nekonečném pláči. Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Vždyť to byl on, kdo mě přesvědčoval, že třetí dítě bude naše štěstí. „Jano, vždyť to zvládneme, máme přece lásku,“ říkal tehdy a já mu věřila. Teď stojím uprostřed kuchyně plné špinavého nádobí a slyším jen výčitky.

Všechno začalo před dvěma lety. Naše manželství bylo tehdy pevné, nebo jsem si to aspoň myslela. Měli jsme dvě děti – Honzíka a Klárku – a žili jsme v malém bytě na sídlišti v Brně. Petr pracoval jako technik v továrně, já byla na mateřské. Peněz nebylo nazbyt, ale byli jsme šťastní. Alespoň jsem si to namlouvala.

Jednoho večera přišel Petr domů s lahví vína a zvláštním úsměvem. „Víš, Jani, vždycky jsem chtěl velkou rodinu. Co kdybychom měli ještě jedno miminko?“ Nejprve jsem se smála. „Petře, vždyť sotva zvládáme ty dva!“ Ale on mě objal a šeptal mi do vlasů slova o lásce, rodině a budoucnosti. „Naše děti budou mít sourozence, nikdy nebudou sami,“ říkal. A já podlehla.

Těhotenství bylo těžké. Klárka začala mít problémy ve škole, Honzík žárlil a Petr byl čím dál častěji v práci nebo na pivu s kamarády. Já byla sama na všechno – domácnost, děti, únavu i strach. Když se Anička narodila, byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Jenže štěstí netrvalo dlouho.

Petr začal být podrážděný. „Nemáme peníze!“ vyčítal mi pokaždé, když jsem koupila něco navíc – pleny, sunar nebo nové boty pro Klárku. „Kdy už půjdeš do práce?“ ptal se mě už měsíc po porodu. „Vždyť jsi chtěl třetí dítě!“ bránila jsem se zoufale. „To tys to chtěla! Já tě přece nenutil!“ odsekl mi.

Začaly hádky. Každý den. Kvůli penězům, dětem, únavě. Klárka se začala počůrávat ze stresu, Honzík se uzavřel do sebe a Anička plakala celé noci. Já brečela potají v koupelně, abych to na sobě nedala znát.

Jednou večer jsem zaslechla Petrův rozhovor s jeho matkou po telefonu: „Nevím, co mám dělat, mami. Jana je pořád unavená, nic nestíhá a já mám pocit, že se nám všechno rozpadá.“ Jeho matka mu radila: „Musíš být chlap! Řekni jí, ať se dá dohromady!“

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Byla jsem špatná matka? Špatná manželka? Proč všechno leží jen na mně? Když jsem se pokusila promluvit si s Petrem o svých pocitech, jen mávl rukou: „Zase ty tvoje deprese! Vždyť máš všechno – tři zdravé děti, střechu nad hlavou!“

Jednoho dne přišel dopis od exekutora – dluh za nedoplatek elektřiny. Petr mi to zatajil. „Chtěl jsem tě ušetřit starostí,“ tvrdil. Ale já věděla, že je to jen další lež mezi námi.

Moje máma mi nabízela pomoc: „Přijeď s dětmi na víkend ke mně na vesnici, odpočineš si.“ Ale Petr byl proti: „Nebudeš utíkat od problémů!“ Cítila jsem se jako v pasti.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek – uklízení v kancelářích po večerech. Byla jsem vyčerpaná k smrti, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám pro naši rodinu. Petr byl stále nespokojený: „To je všechno? To nás nezachrání!“

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Možná jsme udělali chybu… Možná jsme neměli mít třetí dítě.“ Ta slova mě bodla do srdce víc než všechny předchozí hádky. Podívala jsem se na spící Aničku v postýlce a rozbrečela se.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu slyší. „Jano, nemůžete nést všechno sama,“ řekla mi jednou. „Musíte si dovolit být slabá.“ Ale jak to mám udělat? Když se zhroutím já, kdo podrží naše děti?

Dnes sedím u okna s hrnkem studené kávy a dívám se na své tři děti, jak si hrají na koberci. Miluju je víc než cokoli na světě. Ale někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Že láska nestačí na přežití.

Možná jsme udělali chybu – nebo možná jen potřebujeme víc podpory a méně výčitek. Ale kde ji vzít? Jak zachránit manželství i samu sebe?

Řekněte mi – je možné najít cestu zpátky ke štěstí? Nebo je někdy lepší přiznat si porážku a začít znovu?