„Tři měsíce mě máma a tchyně nutí odpustit nevěrnému manželovi: Žena by měla být moudřejší, neznič rodinu“

Můj telefon neustále bzučel a vibroval na kuchyňské lince, zatímco jsem se snažila soustředit na přípravu večeře. Byla to zase máma. Povzdechla jsem si, přesně věděla, o čem chce mluvit. Poslední tři měsíce byl každý hovor od ní a mé tchyně stejný: „Odpusť mu, Adélo. Žena by měla být moudřejší, neznič rodinu.“

Podívala jsem se na displej, kde se už popáté ten den objevilo jméno mé mámy. Neochotně jsem zvedla telefon.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas.

„Adélo, musíš mě poslouchat,“ začala bez okolků. „Nemůžeš jen tak zahodit své manželství kvůli jedné chybě. Tomáš tě miluje.“

Sevřela jsem čelist a pocítila známý příval hněvu a zrady. „Mami, on mě podvedl. Jak můžeš očekávat, že to prostě odpustím a zapomenu?“

„Protože rodina stojí za to bojovat,“ trvala na svém. „Musíš být silnější, moudřejší. Mysli na svou budoucnost.“

Zavěsila jsem, neschopná snést další kázání. Pravda byla taková, že když se teď ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nebylo co ničit, protože nikdy neexistovala skutečná rodina. Vdala jsem se za Tomáše před více než rokem. Láska mě oslepila k jeho nedostatkům a lžím.

S Tomášem jsme se seznámili na večírku společného přítele. Byl okouzlující, pozorný, všechno, co jsem si myslela, že chci v partnerovi. Měli jsme rychlý románek a do šesti měsíců jsme se vzali. Zpočátku se zdálo všechno dokonalé. Ale pomalu se začaly objevovat trhliny.

Začal chodit domů pozdě, vymlouval se na práci. Stal se vzdáleným, emocionálně nedostupným. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale vždy mě odbyl. A pak jsem jednoho dne zjistila pravdu. Už měsíce měl poměr s jinou ženou.

Zrada byla hluboká. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Konfrontovala jsem ho a on to přiznal, ale prosil o odpuštění. Slíbil, že to byla chyba, že mě miluje a chce vše napravit.

Ale jak mu mohu znovu věřit? Jak mohu věřit čemukoli, co říká? Máma a tchyně to nechápaly. Neustále mi říkaly, že žena by měla být moudřejší a neměla by ničit rodinu kvůli jedné chybě.

Ale jaká rodina? Neměli jsme děti. Sotva jsme měli manželství. Bylo to všechno jen přetvářka.

Snažila jsem se jít dál, soustředit se na sebe a svou kariéru. Ale neustálý tlak od mámy a tchyně to znemožňoval. Volaly každý den, někdy i několikrát denně, a naléhaly na mě, abych Tomášovi odpustila.

„Adélo, mysli na svou budoucnost,“ říkala mi tchyně Viktorie. „Nechceš skončit sama.“

Ale být sama mi připadalo lepší než být s někým, kdo mě zradil.

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím hovoru s Viktorií, jsem se rozhodla setkat s Tomášem na kávu. Možná bychom si mohli naposledy promluvit.

Setkali jsme se v malé kavárně v centru města. Vypadal unaveně a vyčerpaně. Seděli jsme v trapném tichu několik minut, než konečně promluvil.

„Adélo, je mi to líto,“ řekl tiše. „Vím, že jsem to pokazil. Ale miluji tě. Nemůžeme to zkusit znovu?“

Podívala jsem se na něj a hledala jakýkoli náznak muže, kterého jsem si myslela, že jsem si vzala. Ale viděla jsem jen cizince.

„Nevím, jestli ti někdy budu moci znovu věřit,“ řekla jsem upřímně.

Přikývl a v očích mu stály slzy. „Chápu.“

Seděli jsme tam ještě chvíli déle, ani jeden z nás nevěděl, co říct. Nakonec jsme se rozešli.

Když jsem šla domů, cítila jsem zvláštní pocit úlevy. Možná bylo načase pustit minulost a soustředit se na svou budoucnost.

Ale hovory nepřestaly. Máma a Viktorie pokračovaly ve své neúnavné kampani dostat nás zpět dohromady.

„Adélo, jsi tvrdohlavá,“ řekla mi jednoho dne máma. „Žena by měla být moudřejší.“

Možná měla pravdu. Možná jsem byla tvrdohlavá. Ale nemohla jsem se vrátit k životu postavenému na lžích.

Na konci pro nás nebyl žádný šťastný konec. S Tomášem jsme se tiše rozvedli bez velkého rozruchu. Máma a Viktorie byly zklamané, ale nakonec to přijaly.

Šla jsem dál se svým životem, soustředila se na svou kariéru a hledala štěstí sama v sobě. Nebylo to snadné, ale bylo to nutné.

Někdy být moudřejší znamená vědět, kdy odejít.