„Tvoje Dcera Není Hezká – Stejně Jako Ty! I Doktoři by se Lekli“: Řekla Moje Tchyně

Nikdy nezapomenu den, kdy jsem se setkala s rodiči Jakuba. Byl chladný zimní večer a sněhové vločky jemně padaly z nebe. Strávila jsem hodiny přípravou, chtěla jsem udělat dobrý dojem. Pečlivě jsem se nalíčila, upravila si vlasy do jemných vln a oblékla si své nejlepší šaty. Chtěla jsem, aby všechno bylo dokonalé.

Jakub a já jsme byli manželé už rok, ale kvůli různým okolnostem jsem neměla šanci se s jeho rodiči setkat až do teď. Vždy o nich mluvil s úctou, zvláště o své matce, Lence. Popisoval ji jako silnou, nezávislou ženu, která ho a jeho sourozence vychovala téměř sama po smrti jeho otce.

Když jsme jeli k jejich domu, počasí se zhoršilo. Sníh začal padat hustěji a vítr zesílil. Když jsme dorazili, můj make-up byl rozmazaný a vlasy rozcuchané. Cítila jsem úzkost, když jsme šli ke vchodovým dveřím.

Lenka otevřela dveře s vřelým úsměvem, ale ten rychle zmizel, když mě uviděla. Neřekla nic, jen mě kriticky přejela pohledem. Snažila jsem se to přejít, myslela jsem si, že je možná jen překvapená vlivem počasí na můj vzhled.

Posadili jsme se v obývacím pokoji a připojila se k nám Jakubova mladší sestra Klára. Byla milá a přívětivá, což mi trochu pomohlo uklidnit nervy. Povídali jsme si o různých věcech a začala jsem se cítit pohodlněji.

Pak promluvila Lenka. „Takže, Anno,“ řekla ostře, „slyšela jsem, že čekáte dítě.“

Přikývla jsem s úsměvem. „Ano, jsme velmi nadšení.“

Podívala se na mě chladným pohledem. „Doufám, že vaše dcera nebude po vás vzhledově.“

Byla jsem zaskočená. „Promiňte?“

„Slyšela jste mě,“ řekla s opovržením v hlase. „Vaše dcera není hezká – stejně jako vy! I doktoři by se lekli.“

Místnost ztichla. Jakub vypadal zděšeně a Kláře se rozšířily oči šokem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale snažila jsem se je zadržet.

„Lenko,“ řekl Jakub přísně, „to stačí.“

Ale ona neskončila. „Nevím, co na ní vidíš, Jakube,“ pokračovala. „Není pro tebe ani pro tuto rodinu dost dobrá.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Přišla jsem sem s nadějí na vybudování vztahu s Jakubovou rodinou, ale místo toho mě jeho matka ponižovala.

„Myslím, že bychom měli jít,“ řekla jsem tiše a vstala.

Jakub přikývl a také vstal. „Omlouvám se,“ řekl mi tiše.

Odešli jsme z domu v tichosti. Cesta domů byla tichá, oba jsme byli ztraceni ve svých myšlenkách. Když jsme dorazili domů, propukla jsem v pláč.

„Proč mě tak nenávidí?“ vzlykala jsem.

Jakub mě pevně objal. „Nevím,“ řekl tiše. „Ale zvládneme to spolu.“

Ale věci se nezlepšily. Lenkina slova mě pronásledovala a pokaždé, když jsme ji viděli, našla nové způsoby, jak mě kritizovat a ponižovat. To zatěžovalo naše manželství a nakonec jsme se s Jakubem začali odcizovat.

Na konec jsme to nedokázali udržet. Neustálá negativita od jeho matky si vybrala svou daň na nás obou. O rok později jsme se rozešli.

Nikdy nezapomenu na to, co mi Lenka ten den řekla. Její slova mě hluboce zasáhla a zanechala jizvy, které nikdy úplně nezmizely.