U své tchyně sní všechno, doma mi vyčítá i sůl: Příběh o jídle, vztazích a hledání vlastní hodnoty

„Tohle je zase přesolené, Jano. Nemůžeš jednou uvařit něco normálního?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř na stůl. Petr seděl u kuchyňského stolu s výrazem, který jsem znala až příliš dobře – zklamání smíšené s podrážděním. V tu chvíli jsem měla chuť talíř prostě sebrat a vyhodit ho do koše. Ale místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst a snažila se nebrečet.

„Můžeš to aspoň ochutnat, než začneš kritizovat?“ zeptala jsem se tiše, ale on už si nabíral první sousto s výrazem mučedníka. „No jo, zase to chutná jinak než od mámy,“ povzdechl si a já měla pocit, že mi někdo vrazil nůž přímo do srdce.

Tohle se opakovalo téměř každý den. Snažila jsem se vařit podle jeho chutí, dokonce jsem si vyprosila recepty od jeho maminky – paní Marie, která byla v jeho očích kuchařka roku. Ale nikdy to nebylo ono. Vždycky něco chybělo, nebo naopak přebývalo. Někdy jsem měla pocit, že kdybych mu naservírovala polystyren, poznal by jen to, že to není od jeho mámy.

Nejhorší bylo, když jsme šli k nim na nedělní oběd. Petr tam seděl jako beránek, usmíval se a chválil každé sousto. „Mami, to je výborný! Jak to děláš, že je to vždycky tak akorát?“ A já tam seděla vedle něj a cítila se menší a menší. Paní Marie se na mě vždycky mile usmála: „Janičko, chceš přidat? Neboj, časem se to naučíš.“

Jednou jsem to už nevydržela. Po návratu domů jsem bouchla dveřmi a rozplakala se v koupelně. Petr za mnou přišel a nechápavě se ptal: „Co ti zase je?“

„Proč mi nikdy neřekneš něco hezkého o tom, co uvařím? Proč u tvojí mámy sníš všechno bez řečí a doma mi vyčítáš i sůl?“ vyhrkla jsem mezi vzlyky.

Petr pokrčil rameny: „No protože ona prostě vaří líp. Ty jsi věděla, že nejsem zvyklý na experimenty. Já mám rád klasiku.“

„Ale vždyť vařím přesně podle jejích receptů!“

„To není jen o receptech,“ odsekl a odešel do obýváku.

Seděla jsem na studených dlaždicích a přemýšlela, kde je chyba. Je to ve mně? Nejsem dost dobrá manželka? Nebo je problém v něm? Proč mi nedokáže dát šanci? Proč mě pořád srovnává s vlastní matkou?

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme byli u jeho rodičů, Petr byl najednou úplně jiný člověk – klidný, usměvavý, ochotný pomáhat. Doma ale často jen seděl u televize a čekal, až mu všechno podám pod nos. Když jsem mu jednou navrhla, aby mi pomohl s přípravou večeře, jen protočil oči: „To je ženská práce.“

Moje maminka mi vždycky říkala: „Jano, nenech si všechno líbit.“ Ale já jsem měla pocit, že když budu protestovat, bude to ještě horší. Tak jsem mlčela a snažila se být lepší. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc mě Petr kritizoval.

Jednoho dne jsem si všimla, že už mě nebaví ani vařit. Dřív jsem milovala nové recepty a ráda jsem zkoušela různé chutě. Teď jsem jen mechanicky krájela cibuli a přemýšlela, co zase udělám špatně. Začala jsem ztrácet chuť k jídlu i k životu.

Jednou večer přišla moje kamarádka Lenka na návštěvu. Povídaly jsme si u čaje a já jí všechno řekla. „Jano, tohle není normální,“ řekla vážně. „Petr tě ponižuje a ty si to necháš líbit. Víš co? Pojďme spolu něco uvařit a pozveme pár lidí na večeři. Uvidíš, že tvoje jídlo bude všem chutnat.“

Souhlasila jsem – spíš ze zoufalství než z nadšení. Uvařily jsme svíčkovou podle mého vlastního receptu a pozvaly sousedy i Lenkina manžela. Večer byl plný smíchu a chvály. „Jano, to je fantastické! Můžeš mi dát recept?“ ptala se sousedka Alena.

Petr seděl stranou a mlčky jedl. Když všichni odešli, řekl jen: „No jo, dneska ses překonala.“ Ale v jeho hlase nebylo uznání – spíš podráždění.

Začala jsem si uvědomovat jednu věc: problém možná není v mém vaření ani ve mně samotné. Možná je problém v tom, že Petr potřebuje mít doma někoho, koho může kritizovat – protože u své maminky by si to nikdy nedovolil.

Začala jsem chodit na kurzy vaření pro radost a poznala nové lidi. Najednou jsem zjistila, že mě vaření zase baví – když nemusím čekat na uznání od někoho, kdo ho stejně nikdy nedá.

Jednoho dne jsem Petrovi řekla: „Odteď budu vařit tak, jak chci já. Pokud ti to nebude chutnat, můžeš si uvařit sám.“ Byl překvapený a chvíli trucoval – ale nakonec si začal občas vařit vlastní jídlo.

Dnes už vím, že moje hodnota nezávisí na tom, jestli někdo pochválí můj guláš nebo bramborový salát. A taky vím, že vztah by měl být o vzájemné úctě – ne o neustálém srovnávání s maminkou.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro některé muže tak těžké ocenit snahu své ženy? Je opravdu chyba ve mně – nebo v tom, jak jsme byli vychovaní?