Unavená z manželovy lenosti: Příběh Hany a Lukáše

„Zase jsi celý den nic neudělal, Lukáši?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do obýváku a našla ho v teplácích, s nohama na stole a s prázdným talířem od oběda vedle sebe. V televizi běžela repríza nějakého starého seriálu a v místnosti byl cítit zatuchlý vzduch. Bylo půl sedmé večer, venku už se stmívalo a já měla za sebou dvanáctihodinovou směnu na recepci v hotelu.

Lukáš se na mě ani nepodíval. „Měl jsem dneska volno. Zítra to doženu,“ zamumlal a dál hypnotizoval obrazovku.

Vzpomněla jsem si na dobu před pěti lety, kdy jsme se brali. Lukáš byl tehdy plný energie, pracoval jako elektrikář a pořád měl nějaký plán – jednou chtěl rekonstruovat byt po babičce, jindy zase jet na kola do Krkonoš. Já byla ta, která spíš snila a nechávala se vést. Nikdy mě nenutil pracovat víc, než jsem chtěla. Když jsem si našla práci v knihkupectví, smál se a říkal: „Užij si to, Haničko. Peníze nejsou všechno.“

Jenže pak přišla pandemie, Lukáš přišel o práci a já začala brát směny navíc. Nejprve jsem to brala jako dočasné řešení. Ale týdny se změnily v měsíce a Lukáš se začal měnit. Přestal hledat práci, přestal opravovat drobnosti v bytě, přestal plánovat cokoliv. Jen seděl doma, vařil si instantní polévky a čekal, až přijdu domů.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s mamkou po telefonu. „Haničko, takhle to dál nejde,“ říkala mi tiše. „Musíš mu něco říct. Takhle to není partnerství.“

Ale co jsem měla říct? Že už nemůžu? Že mě bolí záda z práce i z toho, jak všechno táhnu sama? Že mi chybí ten Lukáš, kterého jsem si brala?

Začala jsem být protivná. Každá drobnost mě rozčilovala – neumytý hrnek v dřezu, ponožky na zemi, nevyvětraný byt. Jednou jsem na něj vyjela: „Proč nemůžeš aspoň pověsit prádlo? Co tu celý den děláš?“

Lukáš se na mě podíval s prázdným pohledem. „Já nevím… Nějak nemám sílu.“

„A kde ji mám brát já?“ vybuchla jsem.

Mlčel. A já měla chuť odejít z bytu a už se nikdy nevrátit.

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem v práci déle, jen abych nemusela být doma. Kolega Petr si toho všiml. Jednou mi nabídl kávu po směně. Povídali jsme si o všem možném – o knihách, o cestování, o tom, jak je těžké najít si dneska čas na sebe.

„A co manžel?“ zeptal se opatrně.

„Je… unavený,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Petr jen přikývl. „Někdy je těžké najít motivaci. Ale člověk by měl aspoň zkusit.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív. V bytě bylo ticho. Lukáš seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já už nevím, Hani,“ zašeptal. „Cítím se k ničemu. Všechno se mi rozpadlo pod rukama.“

Sedla jsem si naproti němu. „Ale já tu pořád jsem. Jenže už nemůžu všechno tahat sama.“

Lukáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Bojím se, že tě ztratím.“

„Možná už jsme se trochu ztratili oba,“ odpověděla jsem tiše.

Začali jsme spolu chodit na procházky do parku. Bylo to zvláštní – jako bychom byli dva cizí lidé, kteří se snaží najít společnou řeč. Někdy jsme mlčeli celou cestu, jindy jsme si povídali o maličkostech – o tom, jak voní jaro nebo jaké filmy bychom chtěli vidět.

Jednou večer mi Lukáš ukázal inzerát na práci ve skladu v Horních Počernicích. „Možná bych to mohl zkusit,“ řekl nesměle.

„Zkus to,“ povzbudila jsem ho.

Začal tam chodit na brigádu. Nebylo to nic slavného – těžké bedny, směny přes noc – ale aspoň něco dělal. Pomalu se vracel do života. Začal zase opravovat drobnosti v bytě, občas uvařil večeři.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Nedokázala jsem zapomenout na ty měsíce samoty a ticha. Často jsem přemýšlela: Má smysl zůstávat ve vztahu jen proto, že jsme spolu byli šťastní kdysi dávno?

Jednou večer jsme seděli u stolu a pili čaj.

„Myslíš, že to ještě zvládneme?“ zeptal se Lukáš tiše.

Podívala jsem se na něj a nevěděla jsem, co odpovědět.

Možná je někdy těžší odejít než zůstat. Ale co když už nikdy nebudeme šťastní tak jako dřív?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za vztah, když jeden z partnerů ztratí chuť do života? Nebo je lepší začít znovu?