„Už mám dost. Odcházím, a nezapomeň koupit potraviny pro mámu,“ řekla, balíc si věci

Jan stál ve dveřích, oči rozšířené zmatením a nevěřícností. Sledoval, jak si Eva, jeho přítelkyně poslední tři roky, spěšně házela oblečení do kufru. Pokoj byl v nepořádku, což ostře kontrastovalo s obvykle uklizeným prostorem, který sdíleli.

• Přesně to, co jsem řekla. Už mám dost.

• Nenechám tě už dál řídit můj život… – Jan byl zmatený.

• A už s tebou nebudu bydlet.

„Co tím myslíš, že odcházíš?“ zeptal se Jan, jeho hlas se třásl.

Eva nezvedla oči. „Přesně to, co jsem řekla. Už mám dost.“

Jan udělal krok blíž, ruce se mu třásly. „Ale proč? Co jsem udělal?“

Eva se na chvíli zastavila, ruce svíraly okraj kufru. Zhluboka se nadechla a konečně se na něj podívala. „Není to jen jedna věc, Jane. Je to všechno. Neustálé hádky, to jak vždycky upřednostňuješ potřeby své mámy před mými, to jak se snažíš kontrolovat každý aspekt mého života. Už to nemůžu dál snášet.“

Janova tvář zrudla frustrací. „Já tě nekontroluju! Jen chci to nejlepší pro nás!“

Eva zavrtěla hlavou, na rtech smutný úsměv. „Ne, Jane. Ty chceš to nejlepší pro sebe a svou mámu. Já jsem jen dodatek.“

Janova mysl závodila, snažil se vymyslet něco, co by ji přimělo zůstat. „Ale můžeme to vyřešit! Můžeme jít na terapii nebo něco!“

Eva zapnula kufr a narovnala se. „Už jsem se rozhodla. Odcházím a nevrátím se.“

Janovo srdce kleslo, když si uvědomil, že to myslí vážně. „Ale kam půjdeš?“

Eva pokrčila rameny. „Nějak to zvládnu. Mám přátele, u kterých můžu zůstat, dokud nenajdu vlastní místo.“

Jan cítil knedlík v krku, když ji sledoval, jak kráčí ke dveřím. „Prosím, Evo. Nedělej to.“

Otočila se k němu naposledy, oči plné odhodlání. „Je mi líto, Jane. Ale musím to udělat pro sebe.“

Když vyšla ze dveří, Jan pocítil vlnu zoufalství. Stál tam chvíli neschopen pohybu, neschopen myslet. Realita situace ho zasáhla jako rána kladivem.

Přešel k oknu a sledoval, jak Eva nasedá do auta a odjíždí pryč. Zvuk motoru mizícího v dálce byl jako poslední hřebík do rakve jejich vztahu.

Jan se sesunul na pohovku, jeho mysl závodila myšlenkami na to, co mohl udělat jinak. Přemýšlel o všech těch chvílích, kdy upřednostňoval potřeby své mámy před Evou, o všech těch chvílích, kdy se snažil kontrolovat její rozhodnutí.

Příliš pozdě si uvědomil, že ji bral jako samozřejmost, že ji svým chováním od sebe odstrčil. Váha jeho chyb na něj doléhala jako těžké břemeno.

Jak hodiny ubíhaly, Jan seděl v tichu a znovu a znovu si přehrával jejich poslední rozhovor v hlavě. Věděl, že ji ztratil nadobro a že s tím nemůže nic udělat.

Druhý den ráno se Jan probudil do prázdného bytu. Ticho bylo ohlušující, neustálá připomínka toho, co ztratil. Procházel svým dnem jako ve snu, neschopen se na cokoli soustředit.

Zvedl telefon a viděl zprávu od své mámy připomínající mu, aby jí koupil potraviny. Dlouho na zprávu zíral, než konečně odpověděl.

„Dobře, mami,“ napsal s třesoucími se prsty. „Koupím je.“

Když vyšel ze dveří, nemohl setřást pocit prázdnoty usazený v jeho hrudi. Věděl, že žádné množství potravin nebo pochůzek nemůže zaplnit prázdnotu po Evinu odchodu.

Jan si uvědomil, že musí čelit důsledkům svých činů a poučit se ze svých chyb. Ale prozatím mohl jen brát jeden den za druhým a doufat, že jednoho dne najde způsob, jak jít dál.