Už žádné dárky pro snachu: Cesta od nepochopení k porozumění

„Tohle už opravdu nemyslíš vážně, mami?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem položila na stůl pečlivě zabalenou krabici s novým porcelánovým servisem. Stála tam moje snacha Lucie, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat. Bylo to už potřetí za poslední rok, co můj dárek vyvolal místo radosti jen napětí.

Vždycky jsem si představovala, že až budu mít syna ženatého, budu mít i dceru, kterou jsem nikdy neměla. Ale Lucie byla jiná. Od začátku mezi námi něco skřípalo. Když jsem jí poprvé přinesla ručně pletený svetr, poděkovala, ale už ho nikdy nevzala na sebe. Další rok jsem koupila krásný obraz do jejich nového bytu – prý se jim nehodí ke stylu. A teď ten porcelán. „My už máme servis, mami. A navíc… tohle je takové staromódní.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň. „Chtěla jsem vám udělat radost,“ zašeptala jsem. Lucie si povzdechla a odešla do obýváku za mým synem Petrem. Slyšela jsem jejich tlumený rozhovor:

„Proč jí to pořád nosí? Vždyť ví, že to nechceme.“
„Je to moje máma, Lucko. Snaží se.“
„Ale já už nemůžu! Každý dárek je jako výčitka, že nejsem dost dobrá.“

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Vždyť já jen chtěla být součástí jejich života. Chtěla jsem jim dát něco ze sebe. Ale místo toho jsem byla vetřelec.

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém městě u Hradce Králové. Moje maminka mi vždycky říkala: „Dárek je projev lásky.“ Celý život jsem tomu věřila. Když jsem byla mladá, dárky byly vzácné – o to víc jsme si jich vážili. Ale dnes? Dnes jsou lidé přehlceni věcmi a city se ztrácejí v překladu.

Další týdny jsem se snažila být nenápadná. Volala jsem méně často, nechodila na návštěvy bez pozvání. Petr mi jednou zavolal:

„Mami, co se děje? Lucka říká, že jsi nějaká odtažitá.“
„Nechci vám překážet, Petře. Asi jsem vám dávala příliš mnoho.“
„Ale my tě máme rádi…“

Bylo mi smutno. Připadala jsem si zbytečná.

Pak přišly Vánoce. Poprvé v životě jsem pro Lucii nic nekoupila. Jen pro vnoučka Matýska jsem upletla malého medvídka – ten mě vždycky obejme a směje se na mě tak bezelstně, jak to umí jen děti.

Na Štědrý den jsme seděli u stolu a rozbalovali dárky. Lucie rozbalila balíček od své maminky – krásný šátek – a usmála se. Pak se podívala na mě:

„Vy jste mi letos nic nedala?“ zeptala se tiše.

Zavrtěla jsem hlavou: „Nechtěla jsem tě znovu zklamat.“

V místnosti zavládlo ticho. Petr se na mě podíval s obavou, Matýsek si hrál s medvídkem.

Lucie vstala a přišla ke mně. „Já vím, že to myslíte dobře,“ řekla tiše. „Ale někdy mám pocit, že když dostanu dárek od vás, musím být vděčná za něco, co vlastně nechci nebo nepotřebuju. Jako bych pořád selhávala.“

Podívala jsem se jí do očí: „A já mám pocit, že všechno, co udělám, je špatně.“

Sedly jsme si spolu do kuchyně a poprvé jsme si otevřeně povídaly. O tom, jak jsme každá vyrůstala jinak – ona v Praze, já na vesnici; ona zvyklá na otevřenost a upřímnost, já na tradice a mlčenlivost.

„Moje máma mi nikdy nedávala dárky jen tak,“ řekla Lucie. „Spíš jsme spolu chodily na procházky nebo si povídaly u kávy.“

„A já zase neumím moc mluvit o citech,“ přiznala jsem. „Tak je dávám do těch dárků.“

Poprvé jsme si rozuměly. Dohodly jsme se, že místo dárků si budeme dávat čas – společné chvíle u kávy, procházky s Matýskem nebo pomoc v domácnosti.

Od té doby se náš vztah změnil. Už necítím potřebu dokazovat svou lásku věcmi – a Lucie už nemá pocit, že musí být někým jiným kvůli mně.

Někdy si říkám: Kolik rodin by si ušetřilo trápení, kdyby spolu dokázaly mluvit dřív? A kolik z nás pořád věří, že láska se musí balit do papíru a převazovat mašlí?