Včera tchyně svolala rodinu kvůli závěti: Co dělat, když švagr dostane víc? Můj muž je zlomený a já nevím, jak mu pomoct

„Tohle nemůžeš myslet vážně, mami!“ vyhrkl můj muž Petr, když jeho matka položila na stůl složku s nápisem ZÁVĚŤ. V obýváku bylo dusno, jako by někdo otevřel okno do listopadového večera. Všichni jsme seděli v kruhu – tchyně Marie, její mladší syn Tomáš s manželkou Lenkou, jejich dvě děti, my s Petrem a naše dcera Anička. Nikdo se neusmíval.

Marie si odkašlala a podívala se na nás pohledem, který jsem znala jen z těch nejvážnějších rozhovorů. „Chtěla jsem, abyste to slyšeli všichni najednou. Nechci žádné hádky po mé smrti.“

Petr sevřel mou ruku tak silně, až mě zabolela. Věděla jsem, že se bojí. Celý život se snažil matce zavděčit – opravoval jí plot, jezdil s ní k lékaři, když měla slabost v nohou, platil jí dovolenou v lázních. Tomáš přijel jednou za měsíc na oběd a většinou si jen stěžoval na práci.

Marie začala číst: „Třípokojový byt v centru Prahy odkazuji Tomášovi. Chatu na Slapech Petru.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Petr zbledl a jeho ruka se mi vysmekla. Anička se rozplakala. Lenka se na mě podívala s vítězným úsměvem, který se snažila skrýt za hrnek čaje.

„A proč?“ zeptal se Petr tiše. Jeho hlas byl zlomený.

Marie si povzdechla: „Tomáš má dvě děti, potřebuje větší prostor. Ty máš chatu rád, vždycky jsi tam byl šťastný.“

Chtěla jsem něco říct, ale Petr mě předběhl: „Mami, já jsem ti nikdy nebyl dost dobrý? Vždycky jsi měla radši Tomáše.“

Tomáš se ušklíbl: „Ale prosím tě, vždyť jsi měl všechno. Já jsem byl ten problémový.“

„To není pravda!“ vykřikla jsem. „Petr pro vás dělá první poslední! Kdy jste naposledy byla s Tomášem u lékaře? Kdo vám opravuje dům?“

Marie se zamračila: „Tohle není soutěž. Každý z vás dostane něco.“

Ale nebylo to stejné. Byt v centru Prahy znamenal jistotu, peníze, možnost začít nový život. Chata na Slapech byla krásná – ale stará, vlhká a potřebovala opravy za statisíce.

Po chvíli trapného ticha Tomáš vstal: „Tak já už půjdu. Děkuju, mami.“ Lenka ho následovala a ještě ve dveřích mi pošeptala: „To je život.“

Zůstali jsme s Petrem sami s Marií. Petr seděl shrbený na gauči a díval se do prázdna.

„Mami, proč?“ zeptal se znovu.

Marie si sedla vedle něj: „Ty jsi silný. Ty to zvládneš. Tomáš by bez bytu skončil na ulici.“

„A co já? Já nemám právo na spravedlnost?“

Marie mlčela.

Doma jsme s Petrem mlčeli ještě dlouho. Anička usnula s pláčem. Já jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, co bude dál.

Ráno Petr nešel do práce. Seděl u okna a díval se ven. „Celý život jsem si myslel, že když budu hodný syn, jednou mě máma ocení,“ řekl tiše. „Ale nikdy jsem nebyl dost dobrý.“

Objala jsem ho: „Jsi dobrý člověk. To ona nevidí.“

Celý den jsme řešili, co dál. Chatu bychom museli prodat nebo do ní investovat všechny úspory – a stejně by nám nikdy nedala to, co byt v Praze. Petr byl zlomený.

Večer přišla SMS od Tomáše: „Sorry brácho, ale tak to je.“

Petr mi ukázal telefon a řekl: „Víš co? Já už nechci bojovat o máminu lásku.“

Ale já cítila vztek i smutek zároveň. Proč jsou některé matky slepé k tomu, co jejich děti opravdu potřebují? Proč spravedlnost v rodině často znamená jen další bolest?

Možná bych měla být vděčná za to, co máme – zdravou dceru, střechu nad hlavou, lásku. Ale stejně mě to bolí.

Co byste dělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o spravedlnost v rodině, nebo je lepší nechat minulost být?